Srpen 2010

Konec prázdnin se blíží

28. srpna 2010 v 0:52 | Eluvies |  Den po dni
Tak přesně tato věta se mi zjevuje v mysli stále častěji. Pořád si opakuji, co ještě musím před začátkem nového školního roku stihnout, nějak se mi do toho však nechce. Musím dorýt lino na výtvarku, jak jsem učitelce slíbila, doplést náramek pro P., napsat pár věcí do čtenářského deníku, dokončit přepisování sešitu na hudebku, atd. Je toho moc a já místo toho všeho dělám akorát blbosti... Vlastně ně, dělám pouze jiné věci...

Ve středu ráno jsme s mamčou vyrazily na vlak směr Praha. Bus nám ujel, tak jsme jen tak tak stihly k nádraží přijet autem. Vlak jsme naštěstí stihly, lístky koupili a vesele si jely ECčkem směrem Praha-Holešovice. Na Hlavním nádraží začali přistupovat cizinci (vlak jel totiž až do Německa), co měli omístenkovanej snad celej vlak, takže nás vyhodili z kupéčka a my celý zbytek cesty stály v chodbičce a bavili se o těch turistech s průvodčím.

Když jsme konečně dorazily do cíle, vydali jsme se k tetině bytu. Mamka tam byla jednou, já nikdy, nějakým zázrakem jsme však našli správnej barák. Jen jsem pak trochu sekla patro (aneb když někdo blbě spočítá okna). Teta nás přivítala, uvařila nám oběd, ukázala, co nového ušila a po chvíli tlachání jsme vyrazily vstříc nákupům. Pořídila jsem si boty do tanečních (vážně krásný, asi v nich budu chodit i pak :D), dvě černý sukně (jednu ke kolenům, jednu skoro na zem. Obě půjdou ke steelkám xD, ta kratší by šla i do tanečních), košili/halenku (nemá to knoflíky, ale má to tvar košile. Sakra, jak to popsat, černá věc, co jde k sukni ale i k džínám)a novou černou tašku (hadrovou!)přes rameno (ta stará vyšisovala). Mamča nakoupila látky na ubrusy a já zabloudila do obchodu s korálky. Mám v plánu totiž začít vyrábět náušnice a podobné blbůstky a následně to prodávat na Fleru (zatímco mamča tam bude prodávat ty ubrusy a teta trička).

Večer jsme se koukly na zajímavej film, jehož název si teď nedokážu vybavit, načež jsme u tety přespaly a ráno se vydaly dokoupit zbytek věcí+ vyzvednou tetinu dceru u rodičů jejího otce (teta je již rok rozvedená). Ve tři jsme přišly na nádraží a co nevidíme- vlak má 40 minut zpoždění. Takže jsme se vydaly metrem na Hlavní nádraží, odkud jsme zamířily do Kolína.

Ve vlaku mi psala E., jestli by u nás dneska nemohla spát. Souhlasila jsem, takže jen co jsem přijela dom, uklidila jsem v pokoji a za chvíli už u nás E. zvonila. Koukli jsme na Mrtvou nevěstu, pár hodin prokecaly, druhej den koukly na Sweeneyho Todda... Jak ten čas rychle letí.

Mamča jela s kámoškou do Polska, takže dnešní oběd jsem měla na starost já. Uvařila jsem brambory a běžela do knihovny, jelikož tam byli jenom do dvou. Zeptala jsem se knihovnice, zdali bych už mohla chodit do dospělýho, ta mi řekla, ať vydržím do novýho roku, že pak zaplatím poplatek za obojí dohromady. Aghrrr. V květnu mi řekla, ať vydržím do července. V červenci přestavovali dospělý oddělení. A teď tohle...

Cestou domů jsem si koupila nějaké nové korálky, načež jsem doma osmažila rybí prsty k obědu (při té příležitosti taky udělala parádní bordel v kuchyni). Poté, co jsem vydrhla sporák od rozstříkaného tuku, jsem zamířila ke kompu.

Možná už jste si všimli, možná ne. Projekt 365 je nově pouze v galerii. Zdá se mi to jako plýtvání, každý den kvůli tomu vydávat nový článek. Navíc, stejně jsem to nestíhala, takže pak vyšlo třeba 5 článků najednou. Strávila jsem hodinu přejmenováváním a popisováním již zveřejněných fotek, následně deset minut změnami na blogu a půl hodiny mazáním již vyšlých článků s fotkami. Při té příležitosti jsem zveřejnila nové fotky k projektu. Info je doplněné, stačí při prohlížení najet na to "i" v pravém dolním rohu.

Je zvláštní, jak mi po promazání článků s projektem ubylo článků. No jo, 30 článků za měsíc byl jen projekt. Teď se mi zdá, že skoro vůbec nepíšu...

Hudba podruhé a lépe

27. srpna 2010 v 19:57 | Eluvies |  Hudba
Když jsem si po sobě znovu četla svůj minulý článek o hudbě, došlo mi, že jsem to vše napsala moc krátce, že jsem pouze sepsala to z povrchu a nezačala se postupně prokousávat hlouběji do mých myšlenek. Proto píši článek druhý....

Téma týdne-hudba je strašně široký pojem, alespoň pro mě, a napadá mě mnoho věcí, které bych k němu ráda napsala.

Před několika lety jsem se snažila být neviditelná, neměla jsem ráda, když na mě ulpívalo příliš mnoho pohledů. Poslouchala jsem to, co předepsalo nejmenované rádio a označilo to za "novinky" či "hity". Tato hudba mi však nikdy nic nedávala. Ačkoliv se objevilo několik písniček, které jsem si oblíbila a klidně bych si je poslechla i dnes. Namátkou např. píseň Fairytale od Alexandera Rybaka, ke které si moje fantazie dotvořila příběh mému srdci velmi blízký. Sice jsem ji neslyšela už pár měsíců, kdyby ale někde zazněla, nevadilo by mi to, spíše naopak.

Již to bude zhruba rok, co shodou okolností V., moje kamarádka z Ostravy, dala někam odkaz na písničku společně s věnováním pro jednu další kámošku. Byla to píseň Frozen od Within Temptation. S odstupem času si říkám, že to byl zajímavý začátek mého "přestupu" k tvrdé muzice. Zrovna WT, skupina, ke které se hlásí tolik pozérů, mě přivítala ve světě metalu. Pamatuji si, jak mě zaujal ten zpěv, jak jsem po skončení písničky hledala nějakou další.

O pár dní později jsem napsala V. Hrdě jí označuji za svou "metalovou maminku", jsem jí opravdu neskutečně vděčná za všechny ty skupiny, které mi představila, za rozhovory, které spolu pravidelně vedeme a které se zdaleka netýkají jen hudby. Je to člověk, který dokáže povzbudit v těch nejhorších chvílích a se kterým se život také zrovna dvakrát nemazlí. Představila mi i mou "metalovou babičku", holku, která zase přivedla k této hudbě jí, ale to už bych odbočovala.

Než budu psát dál, chtěla bych napsat, že poslouchám převážně metal, nikoliv pouze metal. Ráda si poslechnu XIII. století (gothic rock), Otto Dix (Darkwave), sem tam se zaposlouchám do nějaké té vážné hudby, zejména o hodinách hudební výchovy- zatímco ostatní si stěžují, co to zase je. Přesto všechno se nebráním označení metalistka, zaprvé proto, že k této hudbě mám opravdu nejblíže a zadruhé proto, že mě nebaví to všem těm lidem rozmlouvat a vysvětlovat.

Brzy jsem se dozvěděla, že V. WT a symphonic metalu obecně příliš neholduje. Místo toho mi představila několik především death a black metalu, občas se tam objevil nějaký doom, jsem jí velmi vděčná za poslání odkazu na písničku od Eluveitie, mé momentálně nejoblíbenější skupiny, která mě přivedla k druhům jako je folk metal či viking metal.

Ale dost už o V. a stylech, původně jsem tento článek začala psát kvůli tomu, abych vám blíže popsala to, co pro mě hudba znamená. Bez hudby si nedokážu představit den. Ačkoliv existuje mnoho lidí, kteří ve "blití do mikrofonu" vidí něco neposlouchatelného, já si ho oblíbila. Někomu Eluveitie a jejich mnoho nástrojů přijdou divné, mě jejich písně okouzlují, dodávají mi energii. To, co poslouchám teď, je pro mě hudba, která mi dodává sílu do života, pomáhá mi se s ním tak nějak vypořádat- když na mě v autobuse divně kouká nějaká ženská, beru si sluchátka a ztratím se mezi tóny. Po ně moc dobrém dni mě hudba dokáže uklidnit, řeknu si, že to bude zase všechno dobré. Moje fantazie při ní pracuje, při poslechu kreslím, vymýšlím si vlastní příběhy. Bez tohoto všeho bych žila v černobílém světě, byla bez tak nějak bez duše. Začínám se ztrácet mezi slovy, snažím se popsat něco, co je nepopsatelné.

Jak jsem se s pro mě novou hudbou sbližovala, postupně jsem začala přecházet ke tmavému oblečení. Ne proto, abych světu dala najevo, co poslouchám, ale proto, že... Stejně jako hudba mi i černé oblečení dodává jakési sebevědomí. Když jsem nedávno šla po ulici v džínově modrých kraťasech a modrém tílku, připadala jsem si strašně zranitelně, nemístně. Zatímco když běžím do školy ve steelkách, mám z toho dobrý pocit, jako by okolí (a lidé)byly v tu chvíli mnohem vzdálenější, než obvykle. Raději pohlédnu do přísného obličeje naší matikářky v černém tričku. Jako bych se v něm v tu chvíli mohla schovat, jakoby mi mělo dodat sílu. To však neznamená, že nosím jen černou. Zrovna dnes jsem na sobě měla tmavě červené tričko. Nejsem vůči ostatním barvám nijak předpojatá, prostě se v nich jen necítím tak dobře.

Posledních pár vět bych chtěla věnovat již minule zmíněnému odsuzování. Potkala jsem partu kluků, co při pohledu na mě začala řvát "ty vole, metáál. Si děláš prdel, ne?". Dvě spolužačky/kamarádky se E. jednou zeptaly, jako co si myslím. Zdála jsem se jim divná. Nejvíce mi vadí, když lidé odsuzují fotky. Když u nás V. byla naposled, pršelo a my z nudy začaly trochu blbnout s divadelní krví. Poté, co se na FB objevila moje fotka s pramínkem divadelní krve u pusy, mi jedna již bývalá kamarádka napsala, že je jí ze mě na blití. Poté, co jsem někam hodila odkaz na nějakou mou oblíbenou písničku, se na mě mnoho lidí začalo dívat úplně jinak. Díky tomu jsem poznala, kdo je opravdový přítel. Dvě zmíněné spolužačky jsou již ok, pochopily, že jsem to pořád já. E. se o mě nikdy nezmínila špatně, vždycky se potuleně usmívám, když mi vypráví, jak o mě mluví jako o "kámošce metalistce"...

Já nikdy nikoho neodsuzovala. Hip hop sice nechápu, ale lidi, co ho poslouchají, neurážím. Sice mě neuvěřitelně naštve, když si při školním výletě začnou třídní bárbíny na celej autobus pouštět disko, místo hnusných komentářů si však beru sluchátka. Proč ostatní nedělají to samé?

24/08/2010 - 116.den

24. srpna 2010 v 19:01 | Eluvies |  Projekt 365
Lampa, kreslená dnes odpoledne v ZUŠce, kde jsem byla jako "psychická podpora" s kámošem- do Září musí nakreslit deset obrázků do nové školy.
Lampa se ukázala jako velmi vhodná věc na kreslení, takže zatímco on jí maloval temperami, já vzala do ruky tužku....
eluvies.blog.cz

Téma týdne-hudba

23. srpna 2010 v 22:17 | Eluvies |  Hudba
Hudba. Mnoho lidí jí miluje, já patřím mezi ně. Všimli jste si ale také, že právě hudba vytváří mezi lidmi ty největší rozdíly?

Uvedu příklad na sobě. Ti z vás, kteří přichází na můj blog pravidelně (je tu někdo takový?)vědí, že se řadím mezi lidi, poslouchající metal- metalisty, metloše, metaláky a kdovíjaké označení ještě existuje. Když jdu po ulici, celá v černém, mnoho lidí mě pozoruje. A čím více zjišťuji, že mnoho lidí mě právě kvůli mému stylu (a hudbě, kterou poslouchám)odsuzuje.

Hodně lidí chce vypadat podle toho, co poslouchá. Ať poslouchají disko, hip hop, metal, punk, či třeba rap, často se podle toho i oblékají. A pak se vzájemně odsuzují.

Říkám si, jestli je vážně nutné se navzájem odsuzovat kvůli tomu, co posloucháme. Já sice nikdy nepochopím, jak může někdo hip hopu říkat hudba, ale rozhodně nemám v plánu hopery urážet. Mohli byste stejně nechat i vy mě? Je vážně nutné na mě pořvávat "Ty vole, metááál! Si děláš pr*el, ne?" Není.

Proč je právě hudba to, co mezi námi tvoří rozdíly? Každý máme taky rádi jiné jídlo a ještě jsem nezažila, aby na sebe někdo řval "Fuj, ty seš divnej, ty máš rád rajčata. To okurky jsou lépšííí!"

Vážně si musíme navzájem vnucovat své názory, svou hudbu, nemůžeme se navzájem prostě nechat být, ať si každý poslouchá, co chce? Zřejmě ne...
***
Nyní trochu odbočím k tomu, co pro mě hudba znamená. Hudba je moje láska, nedokážu si představit den, abych si neposlechla alespoň jednu písničku, nebo si nepobrukovala nějakou melodii. Hudba zasahuje do našich životů již celá staletí. Vznikly různé styly a druhy hudby, každý si podle svého gusta vybral "ten svůj". Najdou se i tací, kteří píší "že poslouchají vše". Tomuto označení příliš nevěřím, nedokážu si totiž představit, že by někomu nevadilo poslouchat vše.

Dříve jsem poslouchala to, co mi naservírovalo nejmenované rádio pod pojmem "novinky". Písničku jsem stáhla a buď si jí oblíbila, nebo ne. Pak ale přišel zlom- V. dala jednou někam odkaz na jednu metalovou písničku a při prvním poslechnutí mi bylo jasné, že "tady jsem správně". Postupně jsem se začala prokousávat skupinami, až jsem došla k aktuální směsce druhů mětalu a skupin, které poslouchám. A jsem tak spokojená. Poslouchám hudbu, kterou miluju...a je mi jedno, co si o tom myslíte ;)

23/08/2010 - 115.den

23. srpna 2010 v 21:41 | Eluvies |  Projekt 365
Dnes mi taťka konečně donesl poličku do skříně- na fotce již uklizený obsah :D
eluvies.blog.cz

22/08/2010 - 114.den

23. srpna 2010 v 21:37 | Eluvies |  Projekt 365
Fotka, pořízená cestou z nádraží. Proč vždycky, když jsem s P., zapomenu fotit?
eluvies.blog.cz

21/08/2010 - 113.den

23. srpna 2010 v 21:36 | Eluvies |  Projekt 365
Dnes jsme navštívili Tábor a také podzemní chodby pod náměstím :)
eluvies.blog.cz

20/08/2010 - 112.den

23. srpna 2010 v 21:35 | Eluvies |  Projekt 365
Dnešní odpolední houbaření.... Víte, jak špatně se fotí houby? Já to zjistila...
eluvies.blog.cz

19/08/2010 - 111.den

23. srpna 2010 v 21:33 | Eluvies |  Projekt 365
111- krásné číslo :D. Dnes jsme navštívili zámek Bechyně.
eluvies.blog.cz

18/08/2010 - 110.den

23. srpna 2010 v 21:31 | Eluvies |  Projekt 365
Nekvalitní a dost hrozná fotka, pořízená mobilem- takto vypadaly dveře v mém a bráchově pokoji v penzionu :D
eluvies.blog.cz

17/08/2010 - 109.den

23. srpna 2010 v 21:29 | Eluvies |  Projekt 365
Bak- místní pes, kterého jsme chodili venčit. Německý ovčák, co vypadá jak vlk.
eluvies.blog.cz

16/08/2010 - 108.den

23. srpna 2010 v 21:28 | Eluvies |  Projekt 365
Dnes jsme byli s ostatními hradníky na houbách. Na fotce dvě velké bedly.
Mimochodem, ty noviny, na kterých ležely, byly už také pár let staré...
eluvies.blog.cz

15/08/2010 - 107.den

23. srpna 2010 v 21:25 | Eluvies |  Projekt 365
Fotografie, nekvalitně pořízená mobilem při hledání mojí úplně první kešky :D
eluvies.blog.cz

14/08/2010 - 106.den

23. srpna 2010 v 21:24 | Eluvies |  Projekt 365
Mobilem (tudíž nekvalitně)vyfocený bordel- takhle to vypadalo po příjezdu do Nakvasovic :D
eluvies.blog.cz

13/08/2010 - 105.den

23. srpna 2010 v 21:22 | Eluvies |  Projekt 365
Čekání na parkovišti na mamču. Koupila jsem si nové tenisky, načež mamča ještě běžela do Kauflandu pro víno...
eluvies.blog.cz

23. srpna 2010- O výletech a "pomáhání"

23. srpna 2010 v 16:25 | Eluvies |  Den po dni
Je to již devět dní, co jsem naposledy napsala něco na blog. Je to tím, že jsem nečekaně byla celou tu dobu pryč a tak jsem nestačila ani přednastavit nějaké články s novými fotkami...

V sobotu 14. jsem jela na sraz přátel pottermaniaků/kolegů hradníků. S obří krosnou na zádech (ve které toho ve skutečnosti kromě spacáku a karimatky moc nebylo)jsem nasedla do vlaku směrem do Prahy, kde jsem se po krátké cestě metrem setkala s R., kamarádkou ze zmíněného hrádku. Společně jsme vyrazili autobusem směrem do Čkyně- neděste se, pokud nevíte, kde to je, já to také nevěděla :D. S pomocí dalšího vlaku, vlastních nohou a hodného pana řidiče osobního automobilu jsme se dostaly do Horních Nakvasovic, kde na náš již čekalo několik účastnic našeho srazu. Seznámila jsem se s těmi, které jsem zatím znala jen přes net, načež jsme začaly hrát karty, bychom si zkrátily čekání na zbytek lidí. Ti nečekaně dorazili a pozdě odpoledne- nevím, kudy je ta jejich GPSka vedla, že přijeli o pár hodin déle, než měli :D.

Ještě ten den jsme vyrazili na procházku do lesa. Zjistili jsme, že lesy v okolí Nakvasovic jsou plné hub, jelikož zmíněná vesnička má asi 10 stálých obyvatel, kteří už pravděpodobně mají hub plné zuby, proto jsme ihned začali diskutovat o tom, co vše se dá z hub uvařit. Nakonec se ukázalo, že polovina účastníků srazu houby nejí, nu což, nevadí :D. V lese kousek před námi proběhla srnka, zastavila se a pozorovala nás. Litovala jsem, že u sebe zrovna nemám foťák, jelikož srnku se mi ještě nikdy vyfotit nepodařilo.

Následující dny jsme hráli hry (naučila jsem se hrát Dudáka, Pandemic a Osadníky z Katanu), chodili na houby, připravili pár soutěží (nevěřili byste, kolik času zabere označování trasy fáborkami), vyzkoušeli si několik druhů věštění v praxi (bibliomantie- získané odpovědi vážně seděly, věštění z mincí- zde bylo několik z nás na pochybách a nakonec tarot- někomu se výklad líbil, někdo řekl, že je to blbost), vyvenčili jednoho pejska, všichni se velmi spřátelili, našli jednu kešku, společně vyfotili a pak rozloučili.

Vlastně ne tak úplně, C. s W. vzali mě a A. autem domů. Cestou jsme se stavili v Hošticích, které nás velmi zklamaly a ulovili dvě kešky. 

Proč jsem geocaching neobjevila už dřív? Ach, ano, protože nemám vlastní GPS. To mi však nezabránilo se zaregistrovat. Jakmile zjistím, jak se nalezené kešky jmenovaly, doplním si je. A k vánocům si budu přát vlastní GPSku :D.

Vrátila jsem se v úterý 17. a ještě ten den mi rodiče oznámili, že zítra ráno jedeme do jižních Čech. Vybalila jsem, sbalila a druhý den (v sedm ráno!)jsem společně s našima vyrazila směrem k Plané nad Lužnicí, kde jsme se ubytovali v krásném penzionu s wifinou a (k mé nelibosti)jasně růžovou omítkou (fuj!). Penzion byl krásný, nový, se slabším signálem na televizi. Okolní lesy nebyly zrovna dvakrát plné hub, proto jsme je museli "hledat" nikoli pouze "sbírat", jako tomu bylo v Nakvasovicích. Jelikož náš pobyt trval pouze do soboty, každý den jsme něco navštívili- fotky doplním později.

Předevčírem jsem se tedy vrátila z dovolené. Včerejší odpoledne jsem strávila s P., který během týdne pracuje, takže víkend je jediná doba, kdy se můžeme vidět. Šli jsme do kina na Kuky se vrací- film docela fajn, v kině ani nebylo moc lidí :).

Dnešní den je hektický, pořád nějak nestíhám, souvisí s "pomáháním" v nadpisu. Místo toho, abych se věnovala blogu, totiž různě pomáhám/nepomáhám blogům jiným. Třeba blogu obecně- již jsem se zmiňovala, že jsem nedávno objevila report. Ten jsem velmi využila a tak díky mému přičinění bylo asi 15 blogů smazáno a asi 60 blogů zablokováno- těší mě, že velká část z nich se již napravila. Nebyly mi uznány pouze čtyři hlášení. Je to sice jako kapka v moři, ale i tak mám dobrý pocit, že jsem pomohla pročistit blog.cz od několika lidí, co kopírují.

Každý den navštěvuji stránku AK klubu a čekám na otevření přijímání nových členů. Když jsem si přečetla nový Očistec, napadlo mě to. A tak Eluvies strávila asi tři hodiny procházením třiceti blogů, čekajících na přijetí, a sepisováním čehosi, co by mělo být podobné běžnému článku o přijetí/nepřijetí nových členů. A když už to napsala, proč to také neposlat, že? A tak Eluvies poslala článek do AK klubu, doufajíc, že neskončí v koši dřív, než si ho někdo alespoň přečte.

Když už nic jiného, mám alespoň dobrý pocit :D. A s ním také končím dnešní článek, jelikož přichází můj bratr a chce se jít dívat na Simpsonovi (s tím, že on mě za odměnu pustí na dolní komp, kde si prý můžu zahrát nějakou hru :D). 

Pátek třináctého

14. srpna 2010 v 0:51 | Eluvies |  Den po dni
Dnešní den byl velmi hektický. Vstala jsem kolem deváté, než jsem se rozkoukala, bylo poledne. Po obědě jsme jeli s mamkou do Tesca, koupit věci do školy na příští rok. Přijde mi, že mám podezřele málo sešitů :D. Cestou domů jsme se stavili v obchodě, koupit mi nějaké tenisky, neboť zítra jedu pryč a nemám co na nohy.

Odpoledne se mísilo psaní a balení. Jak jste si jistě všimli, konečně jsem vám sepsala něco o sobě- s přestávkami jsem to psala asi tři hodiny. Uprostřed psaní totiž přišla mamka, jakto, že ještě nemám sbaleno a následující hodinu jsem si balila věci.

Jedu do úterka s přáteli pottermaniaky pod stan. Doufám, že neodplavu. Je zvláštní, že ačkoliv si s sebou beru pár věcí, krosna je narvaná, jak kdybych se stěhovala. Dávám to za vinu karimatce a spacáku, kteří zaplnily většinu volného místa.

Dnešní článek trochu zkracuji, neboť vstávám v šest a už bude za chvíli jedna ráno. Ráda bych se trochu vyspala.

Měla jsem v plánu přednastavit články, bohužel jsem to vůbec nestihla. Nestihla jsem totiž nic, ani dojít do knihovny. Sakra, kde jsem se celý den flákala?

Koukám zrovna do kalendáře a zjišťuji, že je pátek 13. Ano, to bude zajisté důvod, proč jsem nic nestihla...

"Pár" informací o Eluvies

13. srpna 2010 v 22:53 | Eluvies |  Eluvies
Poslední aktualizace: 27. 7. 2011

Po dlouhé době jsem se konečně dostala k tomu, abych se vám také nějak představila :). Je toho tolik, co bych vám o sobě chtěla říct, takže v tomto článku to napíšu stručně, dalším věcem se budu případně věnovat jindy.
Aktualizace: ehm, tak stručnost se jaksi nekonala :D

Jako první vždycky každého zajímá mé jméno. Jmenuji se Dita, příjmení neuvádím, přezdívku na blogu znáte ;). Narodila jsem se v jednom středočeském městě, kde stále žiji. Pokud by však někdo čekal "holku z města", asi by jít ve mě nenašel. Bydlím na úplném konci města, z okna mám výhled na stromy. Asi bych ještě měla zmínit, kdy jsem se vlastně narodila. Stalo se tomu tak 26. května 1995, konkrétně 16:35 (avšak "za pět minut půl páté" zní mnohem líp :D).

Důležitou součástí mého života je rodina. Mám o čtyři roky mladšího bráchu, věčně vysedávajícího u kompu, který si čas krátí tím, že má ke mě ne moc vhodné připomínky. Bydlím v trochu přerostlém rodinném domě (ehm, přízemí a dvě patra navrch, to už asi bude přerostlé, že?) - samozřejmě ne jenom s bráchou a rodiči. Celé přízemí zabírá babička s dědou, kteří tam mají svůj vlastní byt (se svým vlastním vchodem a rohožkou :D). Zvířecí část rodiny je poněkud větší - máme dva psy, Betinku a Tima, kočku Louisu a potkanky Abby a Isoldu.

Chodím do druháku na gymnáziu, což mi už ani nepřijde, neboť jsem z osmiletého, takže jsem ve škole více méně jako doma. Kdo by si myslel, že jsem nějaká "šprtka, co chodí na osmiletej gympl", šeredně by se spletl - šprtko mi nikdo neřekl od páté třídy.

Předtím, než se začnu vykecávat o svých zálibách, ráda bych vám sdělila něco o své "ctěné"povaze. Jsem introvertní osůbka, která je uzavřená před většinou lidí- avšak pokud vám začnu věřit, do svého světa vás pustím. Psát na blog v částečné anonymitě mi vyhovuje. Jsem pečlivá, občas až perfekcionistická. Bohužel také líná, takže v mém pokoji není zrovna moc uklizeno. pokud se však rozhodnu uklidit si, vždycky je všechno "tip ťop." Mám sklony všechno sepisovat do seznamů a tabulek. Jsem velký snílek s bohatou fantazií a nízkým sebevědomím. Navzdory tomu jsem celkem vznětlivá, takže pokud vám prásknu dveřmi před nosem, není se čemu divit. Ve škole bývám tichá, občas mě dokonce učitelé napomínají, ať mluvím na hlas. Mám nepříjemné pocity z fotek- občas zničehonic fotky na nástěnce zakrývám papírem. Mám pocit, jako by se na mě dívaly všechny ty oči... Občas si připadám dosti paranoidní- buď mi přijde, že na mě pořád někdo zírá, když jdu po ulici (někdy tomu tak i doopravdy je, o tom však později). Často se u mě objevuje tzv deja vu - pocit, že to, co jsem právě viděla, jsem už někdy viděla (často pak mívám dojem, že jsem to "předtím" viděla ve snu). Jsem hodně sebekritická. To mi připomíná, že bych zase měla napsat něco hezkého- dobře, tak, ehm... hodně lidí o mě říká, že jsem hodná. Myslím tím doopravdy hodná. Zničehonic přijdu k babičce a začnu jí tam luxovat xD - mívám sklony lidem uklízet, takže třeba přijdu ke kamarádce a během povídání jí skládám věci, co měla hozené na sedačce (zatím to nikomu nevadilo). Miluju malé děti- kdykoliv je u nás nějaká návštěva, automaticky dělám chůvu. Nevadí mi to, ať si dospělí povídaj, já se o prcky postarám. Často zapomínám zalévat kytky, přesto se orchidejím v mém pokoji stále daří. Nevadí mi samota, naopak kolektiv příliš nevyhledávám. Jsem ráda, když se mnou lidé mluví na rovinu, stejně pak jednám jednám já s nimi. Nevykám lidem, kterým vykat nechci - věčně přiožralému kámošovi mého taťky vykat prostě nebudu, necítím z něj autoritu. Když mám špatnou náladu, bývám drzá. Zbožňuji psaní, mé texty se občas ale hůře čtou, protože často používám slova jako "však, neboť, vždyť, nechť, jenž, apod." Mám strach z pavouků, havěti s hodně nohama, není mi dobře z výšek a dlouhého cestování v autě. Trpím bruxismem - ze spaní skřípu zubama. Jsem krátkozraká, mám 2,5 dioptrie, zděděných po mamce. Nesnáším, když si někdo falešně nahlas zpívá nebo pouští hudbu z mobilu při chůzi na ulici, jakoby neexistovaly sluchátka. S tím se spojuje také to, že nesnáším, když mi někdo vnucuje svůj názor. Když piju z plastové lahve, odšroubuji víčko, napiju se, zašroubuji a za dalších pět minut znovu- taťku s tím nehorázně vytáčím. Nikdy nespím tak, aby mi nohy čouhaly z postele- ačkoliv mám mezi postelí a zemí mezeru asi deset centimetrů, co kdyby tam prostě něco bylo? Vždy spím na boku. Naštvete mě, když mi říkáte, co mám dělat - tedy, pokud vás o pomoc nepožádám sama. Skládám toaletní papír a banány loupu od "stonku". Při chůzi nehorázně dupu, čímž si zadělávám na zničené paty, nedokážu se to však odnaučit. Věci, do kterých se mi nechce, nechávám na poslední chvíli - zítra v 7:26 ráno mi jede vlak, je čtvrt na devět večer a já místo balení píšu článek. Jsem poněkud ůpověrčivá, ale takovým tím způsobem že občas dělám některé věci stále stejně, jinak by se zbořil svět - tohle se ale postupně snažím odnaučit, protože to nehorázně narušuje život (mám ráda náušnice a mám jich doma spoustu, ale nosím půl roku ty samé, neboť se díky své pověrčivosti bojím se sundat, co kdyby se pak něco změnilo, že jo).

Chvíli bych se chtěla věnovat svému strachu z lidí. Ne přímo, že bych se jich bála, jsem neuvěřitelně stydlivá. Nevím, kam se dívat při chůzi po obchodě, stydím se někoho oslovit, nesnáším, když nevím, co mám dělat. Nedělá mi dobře velká hromada lidí - zatímco kámoška projde skrze hlouček lidí na nádraží, zírající na odjezdové tabule, já ho složitě obejdu. Tohle všechno mizí, když je u mě člověk, kterého znám, poslední dobou to vymizívá úplně.

Mám ráda: čtení (fantasy; knížky nějak spojené s historií; horory, poslední dobou klasiku), kreslení (i když mi moc nejde), tanec (orient), fotografování (velmi), češtinu a psaní obecně, biologii, děti, vůni nových knih, citronovou šťávu, kofolu, jahody, knihovny, knihkupectví, obchody s výtvarnými potřebami, čisté sešity, déšť, tuš, zvířata, kafe, těstoviny, maso, čerstvě vyprané povlečení, metal, steelky, sluchátka, ticho, žvýkačky, zebry, své přátele, Námořní vyšetřovací službu a M.A.S.H., blogování

Nemám ráda: matiku, fyziku, kopr, pavouky, vinou klobásu, vedro, moc velkou zimu, růžovou barvu na oblečení, lidi bez vlastních názorů, vlezdoprdelky, reklamy v televizi, popové zpěváky, kteří na mě vybafnou z každé druhé webové stránky, neořezané tužky, hromady lidí, míčové hry (kromě přehazované), gymnastiku a tělocvik všeobecně, resp. učitelku na tělocvik, nevyvětrané místnosti, cigarety, lidi, co mě bezdůvodně pomlouvají, lidi, co soudí ostatní podle vzhledu, pár nejmenovaných jedinců, rozhovory s mamkou o ženských a intimních záležitostech, odřené nohy (od bot), mamku, když ječí, balení a vybalování zavazadel, chybějící toaletní papír na záchodech, nevyčištěné zuby, mušky co mi létají k lampičce a pak padají do postele, lámavé nehty

Pokud jste se dostali až sem, asi by bylo vhodné říci vám ještě něco o mém vzhledu. Měřím 175 cm, na váhu neodpovídám (dobře, dobře, něco mezi 57 a 62 kilogramy, teď nevím přesně). Postavu mám normální. Velikost nohy 40-41. Mám modré oči a blond vlasy (tak to jste nečekali, co? :D) a to je asi tak vše, co bych vám řekla.

Poslouchám převážně metal (+ sem tam rock, punk, darkwave apod.), chodím převážně v černém oblečení.
Oblíbené skupiny: Eluveitie, XIII. Století, Lacrimosa, Korpiklaani, Arkona, Oomph!, Alcest, Crashdïet, The Crüxshadows, Nirvana, Marilyn Manson, Otto Dix, Punk Floid
Pozn.: oblíbené skupiny se často mění, proto doporučuji spíše sledovat články v rubrice hudba

Nemám ráda lidi, co mě soudí jenom podle toho, že mě uvidí celou v černém. Neřežu se, ani se nesnažím někoho naštvat. Chodím v tom, co se mi líbí, jsem jaká sem a nikdo s tím nic neudělá.

Oblíbené filmy: Sweeney Todd, Harry Potter, Královna prokletých, Vrána, Kill Bill

Oblíbené knihy/autoři: Harry Potter, Laurel K. Hamilton a její knihy o Anitě Blakeové, Oscar Wilde, Moliére, Meg Cabotová a její série Mediátor

Tak, to by bylo zhruba vše, co bych vám o sobě chtěla říct a momentálně mě napadá. Zajímalo by mě, kdo to dočetl až sem :D.

Co se našlo v lese

13. srpna 2010 v 14:59 | Eluvies |  Ostatní
Jak jsem se zmínila zde, byla jsem s mamkou a dědou na houbách. Ty však nebyly jedinými mými lesními objevy.

Úplně prvním "objevem" byly zvonky.
eluvies.blog.cz
Na skořápku mě upozornila mamka, z dálky totiž vypadala spíš jako houba.
eluvies.blog.czO mém posledním objevu jsem se již zmínila v zápisku z deníku.
eluvies.blog.cz
eluvies.blog.cz

Rychlovarná konvice

13. srpna 2010 v 14:07 | Eluvies |  Kresby, malby
Přináším první z několika článků s kresbami, vytvořenými během dovolené s babičkou.
Začnu je zveřejňovat od těch, které se dle mého názoru povedly nejméně.
Jako první tedy přichází rychlovarná konvice z babiččina přívěsu.

eluvies.blog.cz
Mé hodnocení: 4/10
Konvice se mi nelíbí hlavně tím, že není vůbec vystínovaná. Tvar jsem sice zachytila, ale stejně mám ještě co zlepšovat. Abych pravdu řekla, byl to jediný pokus o nakreslení nějakého předmětu.