Říjen 2010

31. 10. 2010

31. října 2010 v 23:42 | Eluvies |  Den po dni
eluvies.blog.cz
Máme tu Halloween, poslední den v týdnu, poslední den prázdnin, poslední den v měsíci... určitě bych vymyslela ještě mnoho dalších konců, ale to bych tu byla hodně dlouho a taky, kvůli tomu sem momentálně nepíšu.

Dnešní den byl docela zajímavý. Ráno jsem vstala, koukla na hodiny a rázem si vzpomněla, že se posouval čas. Následovala chvíle, kdy jsem byla spokojená "sama se sebou, že jsem vstala brzo" (ehm, sice to bylo vinou toho posunu času, ale co už).

Dopoledne jsem dokončila vše, co jsem chtěla stihnout, takže k poledni jsem se již začínala lehce nudit. Jsem typ člověka, kterému nestíhání naprosto vyhovuje- vždy toho stihnu víc, než když mám na všechno fůru času.

V jednu dorazila E. Zítra máme odevzdávat
eluvies.blog.cz
 projekt na literaturu, tak jsme se shodly, že bychom to asi měly dokončit. Ani jedné z nás se nechtělo nic vymýšlet, tak jsme si a poupravily několik textů z netu, nalezly několik obrázků, když v tom... Ne, nic příliš důležitého se nestalo, to pouze Eluvies dostala "umělecko-psací náladu" a rozhodla se zase jednou vytvořit nějaký hezký nadpis. A tak jsem asi hodinku malovala nadpis na A3 čtvrtku k našemu projektu. Na výsledek se můžete podívat vpravo. Kdyby se někdo divil, co v tom textu dělá ten černý pruh- to jsme si s E. nevšimly takového zvolání autora původního textu ("Bůh to těm neznabohům odpusť").

Když už u nás E. byla, využila jsem situace a trochu se jí svěřila. Můžu být sebevětší introvert, ale stejně mi čas od času pomůže, když se někomu vykecám. A tak jsem začala vyprávět o P., který je poslední dobou mým častým tématem.

Abyste také byli v obraze- P. jsem od prázdnin viděla třikrát+za mnou teď o prázdninách 2x přijel. Toho samozřejmě využila moje maminka, která, ač tvrdí, že ne, do P. každou chvíli rýpe- "prostě by sis zasloužila někoho, kdo by se ti věnoval, koho bys viděla častěji". Prostě je úplně jedno, že mi to takto vcelku vyhovuje. Jelikož jsem ale P. příliš neviděla a jelikož maminka byla přítomná stále po nějaké době mi začala kurzíva kecat do života. Vždyť má pravdu, skoro ho nevidíš. Je ti 15, měla by sis užívat života a ne 14 dní čekat, až na pár hodin uvidíš kluka. Bohužel to nemělo ten účinek, jaký moje mamka a kurzíva očekávaly. Místo toho, abych začala být na P. naštvaná, že na mě kašle (ne ve všední dny, to je na intru, ale o víkendech, kdy většinou nemá čas)jsem začala být nefalšovaně smutná.

Jako by to snad moje maminka plánovala, v tanečních mě jeden spolužák, říkejme mu T., pozval do kina. Beru ho jako kámoše, sedím vedle něj na ruštinu (sedíme vedle sebe čtyři, ale tak přeci jenom). Nehledajíc v tom žádný vedlejší význam jsem řekla, že jo. Jaké bylo mé překvapení, když mi přinesl růže. Tři rudé, nádherně vonící růže. Vykoktala jsem cosi, jako děkuju, načež jsem si začala tiše nadávat do blbců, jak to, že mě to nenapadlo dřív. Poté, co mi otevřel každé dveře, kterými jsem procházela, koupil kolu, dvakrát řekl, jak mi to sluší a doprovodil mě až před dům, jsem v pokoji brečela jak želva. Ne snad, že bych chtěla, přišlo to samo. Kombinace toho, že jsem P. zas nějakej ten pátek neviděla a toho, že se do mě zjevně zamiloval kámoš, mě vážně dorazila. Preventivně se neukazuji na FB a doufám, že se T. uklidní.

Ve čtvrtek za mnou P. přijel. Jakmile jsem ho zahlédla, rázem mu bylo odpuštěno, že jsem ho tak dlouho neviděla. Jako vždycky jsme se stavili u Labe, poseděli na mé oblíbené lavičce, něco vyfotili (fotky dodám později)a pak se vydali k nám domů. Koukali jsme se na Sweeneyho Todda. P. totiž jednou řekl, že ho neviděl, tak jsem mu slíbila, že se na něj podíváme, jelikož S.T. patří mezi moje nejoblíbenější filmy a to by přece nešlo, aby ho nikdy neviděl. Bohužel, příliš se mu nelíbil, resp. ho ničím neokouzlil, což jsem nějakou dobu nechápala (resp. odmítala jsem pochopit, že se mu můj oblíbený film nelíbí).

V sobotu přijel znovu. Původně jsem chtěla přijet já za ním, ale stěhují se a tak nemají doma pořádek, takže jsem k nim nemohla (bože, jako bych snad v životě neviděla nepořádek). Ten den jsem měla pocit, že začínám magořit. Ve čtvrtek mi P. říkal, že se chovám jak malý dítě- čímž mě docela naštval, jelikož jsem se chovala vcelku normálně, maximálně jsem byla trochu mimo z toho, že ho po tak dlouhý době vidím- dnes jsem se zase chovala nějak moc vážně. Jelikož na ostrově byla nějaká akce, šli jsme přes lávku dál, do parku, na jednu z laviček. Každou chvíli kolem chodili nějací čumilové se psíky, my si povídali. P. mi poslední dobou rád vypráví o nějaké holce, co mu psala na lide.cz. Vždy začne stylem "Tak jsem se dozvěděl, že jsem prý hezkej, hodnej, milej..." Nejsem žádná žárlivka, ale již mě ty jeho neustálé připomínky začínají štvát, neboť nechápu, co tím vlastně sleduje. Já mu taky nevyprávím, kdo mi kdy řekl, jak mi to sluší atd.- protože na rozdíl ode mě on JE žárlivej, tak si nechci dělat potíže. P. mi vyprávěl o nějaké jeho kámošce, která mu říkala, že by jí lákalo milování na hrobech. Začali jsme se o tom bavit a shodli jsme se, že by to mohlo být zajímavý- zvláštní, nikdy předtím řeč na toto téma nezavedl. Začala jsem mít pocit, že snad začal o tomto tématu uvažovat, ale zřejmě jsem se mýlila. Od doby, co jsem udělala tu chybu a řekla jsem mu "že bych ho chtěla" (teď to zní divně, v té chvíli to divné nebylo)a on řekl, že on taky, jako by něco takového vůbec neexistovalo. Ne, že bych byla nějak nadržená nebo tak (kurzívo, neopovažuj se cokoliv říkat!), dokonce bych ani být neměla (jak mi matka ráda připomíná- poslední vakcínu očkování proti rakovině děložního čípku mám až na začátku prosince, takže smůla), ale začalo mi vrtat hlavou, co jsem sakra udělala špatně, že se chová tak odtažitě. Chodíme spolu čtyři měsíce, jemu je 17, člověk by řekl, že o něčem takovém uvažovat začne, ale zatím mi připadá, že jediný, kdo o tom uvažuje, jsem já. Nechci ho do ničeho nutit, navíc bych si připadala blbě, takže jsem se rozhodla, že to nebudu řešit, ale nemohla jsem si nevšimnout. Dřív mi občas zabloudil pod tričko, občas i někam jinam, ale teď jako by se nad pupíkem vždycky zasekl- hezky mi zase narovná tričko a dělá, že nic. Eluvies, co to tady sakra zase říkáš, nedošlo ti, kolik si to možná přečte lidí? Promiň, kurzívo, ale někam to napsat musím, jinak se z toho zcvoknu.

Ať už to tedy je jak chce, začínám si dělat starosti, že jsem udělala něco špatně. Ptala jsem se ho a řekl, že ne. Ale na jeho chování vidím, že něco je jinak, než je normálně. A já nevím proč. A tak v době, kdy je někde pryč nebo nemá čas, se spolu s kurzívou užíráme nad tím, co jsme krucinál provedly.

Eluvies, víš o tom, že zítra píšeš z literatury a vůbec si se na to nepodívala?

Ano, kurzíva má pravdu, měla bych pro dnešek končit a jít se ještě podívat na literaturu. Zítra je opět škola, kromě toho mě odpoledne čeká první výlet do nemocnice jakožto dobrovolnice- konečně dostanu přiděleného nějakého důchodce na geriatrii, kterému budu věnovat hodinu týdně. Více o tom napíšu zítra, až se vrátím ;).

Samhain

31. října 2010 v 21:41 | Eluvies |  Wicca
Informace o tom, proč dávám do tématu týdne "Halloween" článek o svátku zvaném Samhain dám hned na úvod, abych se vyhnula narážkám na to, že to nemá v tématu týdne co dělat. Po přečtení dvouřádkových článků na téma týdne jsem si řekla, že když trochu odbočím od typického Halloweenu, nic se nestane.

Samhain je keltský svátek, z něhož se Halloween vyvinul (alespoň to píše Ronald Hutton v knize The Stations of the Sun). Níže uvedené informace se budou týkat výhradně wiccánského pojetí tohoto svátku. Ještě by bylo vhodné dodat, že informace jsem čerpala z knih Mladé čarodějnice  a Kniha stínů od Silver Raven Wolf.

Samhain [čteno Sou-in] je prvním ze sabatů, říká se mu také "Nový rok čarodějnice", nebo "keltský Nový rok". Oslavuje smrt a duchovní transformaci jakožto poslední část cyklu života, ale také konec léta a začátek zimy. Začíná 31. října (někdy jsou uváděny i dny následující, podle postavení Slunce). Tento svátek vznikl zhruba před 6 tisíci lety, jedná se o druhý nejstarší svátek v Evropě (jen pro zajímavost, jako nejstarší evropský svátek se označuje Beltane)

V keltštině toto slovo znamená konec léta. V tento svátek vzpomínáme na ty, které jsme milovali a kteří jsou již ve světě mrtvých. O tomto svátku se podle Keltů otevírala brána mezi světem živých a světem mrtvých, proto se v této době často uchylovali ke komunikaci s mrtvými, kteří se potulovali po zemi.

Wiccánský oltář se v této době zdobí dýněmi, kukuřicí, senem, tykvemi, či jinými plodinami, které se rodí v této době.

Na rozdíl od ostatních sabatů se Samhain slaví k večeru. 

O rituálech bych se příliš nezmiňovala, neboť je každý většinou pojme podle svého. Budu citovat jen několik "aktivit vhodných pro sabatový rituál Samhain" z Knihy stínů, které se mi líbily, nebo které jsou tak nějak známé:

- vydlabejte dýni a dejte jí sílu, aby odháněla zlo.
- pořiďte si rodinné album, nebo fotografii, kterou vystavíte ve svém pokoji. Během rituálu požehnejte rodinnému štěstí a harmonii.
- zajděte na hřbitov a položte svým blízkým zesnulým na hrob květiny.
(Kniha stínů, 2003, str. 94)

Můj názor, poznatky, atp.
Já osobně se za wiccánku nepovažuji, jen se o toto náboženství vcelku zajímám. Každopádně jsem dnes zapálila u sebe v pokoji několik svíček (jít na hřbitov dnes bohužel nebyl čas, tam půjdu svíčky zapálit až některý následující den, možná se trefím na dušičky). V albu jsem nalezla jednu naši rodinnou fotku a vystavila si jí na stole. U hrnku kafe jsem si zavzpomínala na obě dvě prababičky a pradědečka. Nic víc ani míň asi dělat nebudu...

Tento svátek se mi líbí, je hezké, když si člověk občas vzpomene i na lidi, co tu nejsou. Moc se mi nelíbí moderní pojetí Halloweenu, kdy se děti převléknou do kostýmů a chodí od domu k domu, požadujíce sladkosti. Toto pojetí se mi zdá moc komerční, všude dýně atd., ale méně lidí už si vzpomene na to tradičnější pojetí, nebo o něm třeba ani neví.

Kvalitní blog?

31. října 2010 v 19:32 | Eluvies |  Přemýšlím...
Dnes jsem dostala chuť na prolezení velké části blogů, které mám uložené v oblíbených (možná by stálo za to je sepsat někam na seznam, třeba byste mezi nimi našli nějaké oblíbence i vy). Pročetla jsem si nové články, občas zabloudila i do archivu, ale tentokrát se něco změnilo. Něco, co se jindy nemění.

Moje nálada.

Asi to bude tím, že teď nemám tolik času psát na blog (ne, jsi LÍNÁ psát!), možná čímkoliv jiným. Jak jsem tak pročítala všechny ty články a pak se vrátila na svůj blog, připadal mi tak nějak...o ničem. Většinu místa tu zabírají moje deníčkové výžblepty, uvažuji pouze o tématech týdne, fotky už jsem taky nějakej ten pátek nepřidala. Všechno mi to zpětně přijde strašně ubohé. Připadám si jako maličký drobek, co se snaží vyrovnat těm velkým, kvalitně píšícím.

Chtělo by to nějakou akci. Můj život se stává tak nějak nudným. Stále to samé- škola, flákání, škola, fotka, škola, ájina, škola, tancování, škola, výtvarka, taneční, rychle víkend ať můžem začít znova. Strašně bych si přála jít ven, do lesa a fotit- jenže za lesem bych z domova putovala také nějakou tu chvíli a popravdě řečeno, ani nevím jak. Začíná být zima, takže pěšky by moje rychle mrznoucí nohy do lesa nedolezly. Vlastně by to nemusel být les, stačily by mi stromy. Miluju padající listí, které okolí přebarvuje na žlutooranžovo s červenými záblesky. Tak proč krucinál nejdeš ven? Tobě se to řekne, kurzívo, ty nejsi tak ohavně líná. Ano, podzim na mě padl se vším všudy, nějak se mi nechce vylézt z teplého pokoje do zimy, protože ke stromům to mám pořádnou cestu skrze město- studené, začouzené, plné lidí, kteří na mě koukají jak na magora. Jasně, mám naproti domu park- park, kde se zazimovávají bezdomovci, lidé si z něj dělají veřejnou skládku a již několik let (od doby, co jsem tam jakožto malá holka přestala stavět domečky)úspěšně zarůstá v neprostupnou džungli.

Ale kam to zase uhýbám. Prostě, jak si tak pročítám všechny ty kvalitní stránky, jako by se moje sebevědomí opět smršťovalo do dřívějších rozměrů. Jako by řádky, co jsem psala před pár dny, byly najednou úplně divné. Možná to tak je. Možná, že jsem přestala dávat do psaní svou duši, možná, že minulé články opravdu psala jen schránka, ten povrch, co nezachází do detailů.

Nikdy mi nevadilo, že nemám na blogu komentáře. Nestála jsem o komentáře od pitomých děvčat typu "máš klásný bložínek" a chápala jsem, že normálním lidem chvíli potrvá, než můj blog najdou a kdoví, jestli je moje články zaujmou natolik, že pod ně napíšou smysluplný komentář, třeba se svým názorem nebo připomínkou. Ale mohli to skutečně udělat? Copak může mít někdo ke kecům z mého běžného života nějaké připomínky... Jenže postupem času mi chybějící komentáře začínají lézt na mozek. Jak mi poskočí srdce, když vidím, že mám pod článkem komentář. A jak bych nejraději vraždila, když vidím, že je to komentář typu "hezký blog". Občas se sice vyskytne nějaký článek, pod kterým se objeví normální komentář (tímto děkuji všem, co sem někdy nějaký takový napsali), ale i tak začínám lehce magořit.

A tak to udělám. Zkusím dát do psaní znovu víc. Jako předtím. Musím nějak zlikvidovat tu lenost a začít něco dělat. To jsem zvědavá, jak dlouho ti to vydrží. A ty bys mi místo kecání mohla pomoct, kurzívo.

Nyní přicházím k jádru věci. Vlastně jsem si vám tu nechtěla stěžovat na to, jak zřejmě nedokážu poutavě psát, ale chtěla jsem tu psát o tom, co vlastně dělá kvalitní blog kvalitním.

Každý člověk má pro kvalitní blog jiná kritéria. Já mám ráda blogy temnější, jejichž autoři mi jsou nějak blízcí- třeba podobnými názory, podobnou hudbou, kterou poslouchají, atd. Pak je několik blogů, které mě zaujmou, ať jsou jaké jsou. A pak je ještě mnoho kvalitních blogů, na které bych sice sama od sebe nelezla, ale to jim na kvalitě neubírá. A potom tu jsou tuny a tuny nekvalitních blogů- kopírky, nadávači, blogů o Majli, HSM a podobný odpad, psaný pomocí dvou tlačítek na klávecnici s případným přidáním nějakého oslnivého komentáře, názoru atp. (DhNeSkHa NuDhaaA).

Na následující řádky může mít každý člověk jiný názor než já, přesto myslím, že se v několika věcech shodneme...

- Čeština: jako první mě naprosto odradí jakékoli kurvení češtiny- velká písmena tam, kde být nemají. Jako druhé mě odradí lidi, kteří neumějí psát česky- mají v každé větě hrubku do očí bijící. Jistě, každý se někdy přepíše, mě se to stává v každém článku, ale co je moc, to je moc. Vadí mi vulgární výrazy tam, kde být nemusí (za každým slovem).

- Vzhled: okamžitě odcházím z blogů, kde na mě jako první vybafne Majli, či podobná celebritka, vyvedená spolu s nápisem přes celou stránku. Odrazují mě křiklavé barvy, nebo autorky s našpulenou pusou, nacpané v záhlaví. Rovněž odcházím po najití slov jako "SON+něco, SBéénka, AFFS a kdoví jak to ještě nazývají..."

- Text: miluju dlouhé texty. Nesnáším články o třech větách, kdy autorka napíše, že nestíhá- občas se to vyskytnout může, ale pokud je takto psaný celý blog, zdá se mi to jako zbytečné plýtvání místem. Mám ráda, když jsou články o něčem- ať si děvčata říkají, co chtějí, ale neustále se opakující články o líčení, módě a spol. časem začnou být ohrané. Mám ráda články ze života, popisující běžný život pisatelů, mám ráda články, v nichž se pisatelé nad něčím zamýšlejí. Mám ráda oddechové články s fotkami. Prostě a jasně, autorské články, co mají hlavu a patu a nejsou stále stejné.

"Hééj, Eluvies, došlo kafe!" *stěžuje si a kouká do práznýho hrnku*

Není nutné psát jen o zajímavých věcech, pokud člověk píše nějakým způsobem poutavě. Milovala jsem články od Lilithen o tom, co všechno se ještě musí naučit, jak uklízela ve skříňkách a nacházela staré věci apod. Jejich čtení na mě mělo skutečně povzbuzující účinky- to jsem pak pokoji běhala jak fretka a psala si úkoly, uklízela, atd. 

- Prostě, autorsky psaný blog= kvalitní blog. Pak už záleží na každém jedinci, zdali ho daný blog zaujme natolik, aby se do něj začetl.

Když to tak píši, zdá se to skutečně jednoduché, přesto mám divný pocit. Asi jsem skutečně příliš sebekritická. Ano, jsem autorská, ale připadá mi, že nedokážu psát poutavě. Miluji slova jako "však" "neboť" "jež" apod. Mám ráda souvětí. A to bohužel hodně lidí odradí.

Ale no tak, tak hrozné to není *kouká na ní*. Třeba kafe vaříš bezvadně *spokojeně hledí na opět plný hrneček*

Jenže to není jen uplácení kafem, milá kurzívo. Je to těžké, velmi těžké. Připadám si jako nezkušená malá rybka ve velkém moři. Člověk si může připadat dospěle, jak chce, ale některé věci ho skutečně naučí jen čas. Vyjadřování se mění. I moje se mění. Články z dubna bych dnes už napsala jinak. Nad některými se směji. A za rok to bude ještě výraznější. Čtu, to mě také ovlivňuje. Třeba se časem pročtu a propíšu až k něčemu, s čím budu spokojená. Vezměme to zase z té druhé stránky. Kolik lidí je samo se sebou spokojeno? Dospěla jsem do chvíle, kdy jsem vcelku spokojená se svým vzhledem. Být ale spokojena s tím ostatním je ale těžší. Když se na to dívám s odstupem, jsem ráda, že ve svých patnácti letech nemám růžový blog a nešpulím hubu v záhlaví. Mám svůj blog ráda, ale marně se snažím některým vyrovnat.

Anebo už magořím a vymýšlím si nesmysly.

18. 10. 2010

18. října 2010 v 23:39 | Eluvies |  Den po dni
Poslední dny se stalo tolik zajímavých věcí a já jsem šla vždy radši o půl hoďky dřív spát, než abych vám o nich napsala, jelikož jsem byla nehorázně unavená. Teď momentálně riskuji, že sem vlítne matka, jak to, že ještě nespím, ale co už :D....

E. má dnes narozeniny. Přiznám se, zapomněla jsem na to. Resp. vím, že má narozky, ale nedošlo mi, že je dneska 18. 10. Takže dárek jí budu dávat jako vždy se zpožděním.

Ve čtvrtek jsem byla v nemocnici za sociální pracovnicí ohledně dobrovolnictví. Ano, bude ze mě dobrovolnice. Hodinku týdně bych měla docházet za nějakým důchodcem a povídat si s ním apod. V sobotu bude takové školení, kde se dozvíme co a jak, tak pak budu vyprávět ;).

V pátek mě čekaly taneční. Teta opět odřekla svou účast, takže se mnou šla jenom mamka. Měla jsem šaty půjčené od E., krásné, černé :). Škoda, že tam E. nebyla a neviděla mě v nich- byla totiž na pár dní ve Francii.

V sobotu jsem se tak nějak flákala- ne, měla jsem toho na práci dost, ale nějak už si nedokážu vzpomenout, co všechno jsem dělala. Matně si vybavuji návštěvu tety, prolézání Fleru, mamčinu a tetinu výrobu brože, uklízení pokoje....

V neděli jsme měli prodlouženou. Krásné, dlouhé tmavě červené šaty taková tlumená tmavá, nic křiklavého, spíše vínová), jejichž spodní, černý lem jsem na několika místech rozervala. Tak to dopadá, když má člověk šaty až na zem. P. nakonec nepřišel, ráno by ho neměl kdo dovézt do školy. Je to divné, ale vůbec mi to nevadilo (jeho milion omluv jsem přijala tak nějak v klidu). Ač se mi to líbí nebo ne, P. je poněkud žárlivý, takže mi nevadilo, že tam nebyl a neviděl mě, jak se usmívám na kámoše, když s ním tancuju, jak si chodím pro cizí kluky atd. Akorát bych měla divný pocit, že tam někde je a kouká se na mě, jak s někým tancuji. Žraly by mě myšlenky na to, co si asi myslí... Prodloužená dopadla bezvadně, až na naprosto mrtvá chodidla- čtyři hodiny na podpatcích se jim vážně nelíbily.

Dnes jsem byla neplánovaně s E. různě po obchodech a neplánovaně jsem utratila skoro sedm stovek. Koupila jsem si černý svetr- spíše takový ten skoro svetr, co se teď "nosí"-, černé tričko, co má na sobě část z krajky (miluju všechno, na čem je alespoň proužek krajky! :D)a nádherný náušnice (dole vkládám fotku). Pak jsem si napsala úkoly (letos poprvé jsem doma napsala úkol z ruštiny!), zašla k babičce, umyla a uklidila si letní boty a nakonec vydrhla část dlaždiček u vany (ve spárách už se zanášela plíseň)....

Snad bude zítřek klidnější a tak budu moci vložit nějaké fotky.

eluvies.blog.cz

13.10.2010, Vektor

13. října 2010 v 22:41 | Eluvies |  Den po dni
Dneska nás ve škole čekal Scio projekt Vektor- čtyři testy, podobné přijímacím zkouškám, jaké jsme absolvovali v páté třídě. Hezká změna byla, že všechno probíhalo na pc. Ráno jsme přišli do učebny, třídní se trošku vyřvala, načež začala "prosím, do vyhledávače zadejte há té té...moment, raději to napíši." Když jsme se konečně dostali na správnou stránku, čekal nás šedesátiminutový test z obecných studijních předpokladů, následně test z matematiky, českého jazyka a angličtiny. Nejvíc se mi podařily ty obecné studijní předpoklady, matika také nebyla nejhorší, při češtině jsem již přestávala vnímat (také to podle toho dopadlo, mohla jsem to napsat líp), angličtina dopadla také docela v pohodě.

Domů jsem dorazila chvíli před jednou odpoledne, načež jsem si šla dospat to, co jsem v noci nestihla. Ve tři čtvrtě na dvě jsem se šla naobědvat, následně si zavolala- kam a proč se dozvíte až zítra, podle toho, jak to celé dopadne. Pak jsem se stavila v knihovně, kde jsem vracela jednu knížku a jednu si pro změnu půjčila. Dekameron, přes 600 stran, jsem zvědavá, jak to stihnu.
Volala mi babička. Ne snad, že by bydlela nějak daleko. Bydlí konkrétně v přízemí našeho rodinného domu, ale kdykoliv mě potřebuje, vždycky mě prozvání, což je jasný signál, že mám jít dolů- dříve klepala na topení, ale co jsme můj pokoj přesunuli ještě o patro výš, topení bohužel neslyším. Ptala se mě, jestli mám čas, že bychom zašly za jednou její kamarádkou, paní Č. Paní Č. je milá, vrásčitá stará paní, moc milá. Dlouho jsem ji neviděla. Velmi dlouho. Ještě stále mám na stole dárek, který jsem jí kupovala k Vánocům, ale jelikož jsem jí neviděla, ještě jsem jí ho nestačila dát. Slíbila jsem, že se za ní stavím zítra.

V sedm mě ještě čekala angličtina. Dneska jsem byla naprosto mimo, takže to podle toho také vypadalo. Nestihla jsem napsat esej....zase. Nějak se mi to začíná hromadit. Již dlužím tři eseje, by mě zajímalo, kdo to bude psát :D.

Chtěla jsem vám ještě o něčem napsat, ale bohužel jsem zapomněla, o čem, takže se pro dnešek loučím ;).

12.10.2010

12. října 2010 v 23:08 | Eluvies |  Den po dni
Dneska se mi vůbec nechtělo vstávat. Možná, že jsem přeci jenom neměla chodit psát v jednu....
První hodinu mě čekala ruština. Dozvěděli jsme se, že jeden spolužák už opravdu nepřijde, protože přestoupil na ekonomku. Zrovna jeho bych ve třídě klidně nechala. Byl takový ten problémový žák, co měl ředitelskou důtku za to, že řekl učiteli, jestli nechce do držky. Už víc jak rok byl v pohodě. Musím říct, že byl inteligentní, mohl být dobrej, jen kdyby se snažil. V matice byl lepší než většina třídy, ale bylo mu to tak nějak jedno. Kdyby záleželo na mně, na odchod ze školy bych měla hned několik adeptů od nás ze třídy. On by mezi ně nepatřil. On byl na rozdíl od několika "růžových svetříků", co ve třídě z té "elity" zůstali, hezkej. Nemyslím nagelovanej hošan s hezkou tvářičkou. Bylo na něm vidět, že má problémy s chováním vůči učitelům, kteří to přestávají mít v hlavě v pořádku. Co vím, tak hrál hokej, takže byl tak trochu namakanej. Jo jo, jeden z mála kluků ve třídě, na který se dalo koukat, když stáli o matice u tabule. Na škole v přírodě nás sedělo asi osm u stolu. On seděl zrovna naproti mě a když přišel na snídani v tílku a opřel se o stůl, občas jsem se přistihla, jak na ty svaly tak trochu zírám. Ne tak trochu, prostě zírám. Nedejbože když si toho všimnul, to jsem tenkrát byla celá rudá *vzpomíná*. No nic, tak jsem se vám tady vykecala o klukovi, na kterýho byl hezkej pohled a odešel z naší třídy a můžeme pokračovat dál....

Druhou hodinu nás čekala matika. Naše milá paní třídní samozřejmě zapomněla, že onen student, říkejme mu třeba M., odešel ze školy. Proto ho hezky napsala na tento týden jako službu do třídnice. Jako by se s ní nebyl v pátek rozloučit. Když jsme po otázce "Kdo chybí?" řekli, že chybí M., bez váhání ho napsala do třídnice. To zas bude řevu, až jí dojde, že zapsala někoho, kdo už u nás oficiálně nestuduje :D. Tolik k ehm....inteligenci naší třídní *zadoufá, že ta matfyzačka neumí zacházet s internetem, alespoň ne na takové výši, aby se k tomuhle dostala*

Následovaly dvě hodiny suplované češtiny, děkujeme pěkně. Generálky státních maturit probíhají výtečně, alespoň co se suplů týče. Češtinářka je fajn, je to moje nejoblíbenější učitelka. U maturit má na starost opravování, takže suplů s ní bude tento týden požehnaně.

Po dvou češtinách nás čekal dějepis. Zopakovali jsme si všechno z pravěku a příští hodinu nás čeká velká písemka. Následovala opět čeština a poté dvě hodiny hudební výchovy. Jelikož bude ještě jeden spolužák odcházet, bude nás v hudebce osm, tak se bojím, aby nás příští rok nesloučili s výtvarkou. Ne, prosím, já nechci na výtvarku. Ne snad kvůli tomu předmětu, výtvarku miluju, jinak bych na ní přece desátý rok nechodila do ZUŠky. To já kvůli tomu učiteli, který za svou učitelkou kariéru již ztratil pár koleček a vypráví si o něm všichni výtvarkáři v Kolíně a okolí. Z jeho postupů (vodovky+pastelky+obtáhneme fixem+něco tam nalepíme)se učitelce v ZUŠce dělá nevolno....
Co se týče druhého odcházejícího spolužáka, nechci být hnusná, ale ten ať si klidně jde. O jeden exemplář v růžovém svetru míň. Neměla jsem ho ráda. Nagelovanej fotbalista, co si o sobě myslí kdoví co a tváří se jak kdoví co. Žádná škoda. Jen by mě zajímalo, co zrovna on bude dělat na škole, co se zabývá informatikou. Asi mu zapomněli říct, že tam bude muset dělat něco jiného, než IVTčka strávit na facebooku....

Po škole jsem šla do ZUŠky na fotku. Trochu jsme experimentovali, vyvolané fotky jsem si nafotila, tak vám je sem později dám. Bohužel, byly foceny ještě před uschnutím, pak vám sem dám i suchou verzi :D.

11. 10. 2010

12. října 2010 v 0:27 | Eluvies |  Den po dni
Dnes máme volno. Na gymplu jsou cvičné maturity, tak nás nechali doma, abychom nepřekáželi. Nechci dnešek strávit stejně, jako ostatní volné dny. Vstávám v osm hodin. Brácha je již ve škole, táta v práci, máma spí. Nasnídám se, obléknu, sbalím si foťák, diář, knížku a blok s tužkou a jdu ven. Cestou fotím. Miluji podzim, padající barevné listí. Jediné, co na něm nemám ráda, je studený vítr, cuchající mi vlasy. Dojdu až k mé oblíbené lavičce u Labe. Často na ní sedáváme s Patrikem. Vyfotím si výhled, načež chvíli jen tak pozoruji okolí. Dobře se mi tu přemýšlí. Vytáhnu diář a cosi do něj píšu. Po půl hodině si jdu sednout na jinou lavičku, blízko hřiště. Vezmu si blok a tužku a snažím se načrtnout lidi, chodící kolem...

Přesně takhle jsem si včera večer představovala, že dnešní volný den strávím. Jako obvykle se ale mé plány neuskutečnily. Vstala jsem v půl jedenácté, načež jsem do půl jedné byla v kuchyni, snídala, koukala na televizi, prohodila pár slov s mamkou, která mi sebrala noťas, aby se mohla koukat na Ulici, či něco podobného. Následujících pár hodin jsem strávila tím, že jsem se pokoušela navlékat korálky a vytvořit tak nějaký náhrdelník- zatím se mi docela daří, uvidím, zdali ho dokončím. Pak jsem si chvíli kreslila, až mi mamča konečně vrátila noťas. Oběhla jsem obvyklé stránky, narazila na další blog, na který se budu ráda vracet, atd. Pak jsem vzala na procházku Tima. Tedy, spíše na "proběhnutí". Většinu cesty jsme běželi. Ne snad, že bych chtěla, ale zkuste si brzdit mladého vlčáka, když máte sílu jako já- prostě jsem za ním vlála :D. Poté jsem vzala na procházku Betinku- krásné, chodit ven s malými pejsky. Člověk má pocit, jako by se procházel, žádné velké tele ho netáhne kupředu, vstříc dalším plotům, za kterými štěkají psy, prostě se procházíte a pak, když už jsem u vrátek od domu, zjistíte, že s vámi byl i ten malinký pejsek. Betinka mi vždy připadala velká, ale co máme Tima, je to drobeček.

Tak nějak jsem se flákala až do teď. Odpoledne jsem shlédla starší díl Námořní vyšetřovací služby, od jedenácti do půlnoci díl další. Je to jediný seriál, na který se v televizi dívám. Jinak na ní nekoukám téměř vůbec, vyjma těch deseti minut, co obědvám/večeřím- jsem jediná, kdo vždycky při jídle trefí na reklamu, takže se stihne najíst dřív, než tam vůbec skočí nějaký pořad?

Zítra je opět škola. Čeká mě osm hodin, díky maturitám tři suplované češtiny. Teď koukám do diáře, že z ní píšeme. No sláva. Nenaučil jste se to někdo náhodou za mě?

Moje matka mě začíná poněkud iritovat. Kdykoliv se jdu sprchovat, ona se tam čirou náhodou objeví a jde si trhat obočí, čistit zuby, či dělat nějakou další činnost, jen aby v té koupelně byla. Nevím, co tím sleduje. Začínám mít pocit, že se nemůžu ani v soukromí vysprchovat. Sprchový kout je už rok mimo provoz, jelikož voda protékala zdí na chodbu, takže se sprchujeme ve vaně. Takže zatímco si moje máti škube už tak tenké obočí, já se vedle ní sprchuju. To máme ale malý byt, že? Pouze dvě patra, takže se všichni musíme nacpat do koupelny. Aghrrr

Skicy z dovolené

11. října 2010 v 23:11 | Eluvies |  Kresby, malby
V počítači jsem našla ještě skicy, co jsem kreslila na letní dovolené. Proto je sem s velkým zpožděním dávám....

Nohy I, aneb bavilo mě kreslit své vlastní nohy, zatímco jsem  ležela v síti. Tyhle se mi příliš nelíbí, jelikož jsem se vybodla na jakékoli stínování.
nohy
Noha II, ne příliš povedená, opět
eluvies.blog.cz
Barča na dědově koleni, na tuto kresbu jsem hrdá a to proto, že sestřenka poznala, že ten tvor na obrázku je Barča. Mimochodem, dědovo koleno je skutečně takto křivé ;), akorát jeho ruka se mi nepovedla. A taky jsem příliš neodhadla Barčino tělo....
eluvies.blog.cz
Pokus o sestřenku, ne, nebylo jí to podobné
eluvies.blog.cz
Bez názvu (radši)- ehm, to takhle jednou babi v plavkách stála kousek ode mě....
eluvies.blog.cz
Tatínek, nebojte, v reálu takto nevypadá :D, i když, možná trochu...
eluvies.blog.cz
Nohy III, ty se mi docela líbí
eluvies.blog.cz
Noha IV, ne příliš povedená
eluvies.blog.cz
Lahev, pro změnu něco neživého
eluvies.blog.cz
Tatínek II, chudák, nezasloužil si, abych ho nakreslila takhle hrozně :D
eluvies.blog.cz
Noha V, mohlo to být horší....
eluvies.blog.cz

BAF!

10. října 2010 v 18:34 | Eluvies |  Den po dni
//vskutku smysluplný titulek, že?//

Nebojte, nezapomněla jsem na vás. To jen čas se rozhodl, že mi uteče. Měsíc jsem se marně snažila ho dohonit; až dnes se mi konečně zadařilo- skočila jsem mu na záda, zatímco se kochal listím, padajícím ze stromů kolem.
Zkrátka, škola a povinnosti mě zaměstnaly natolik, že jsem se nedostala k tomu, abych vám něco napsala. Chodila jsem spát po půlnoci, vstávala v sedm, zívala ve škole a celé následující odpoledne uteklo jako voda- než jsem se rozkoukala, byla už zase půlnoc. A takto to šlo stále dál a dál- vstávat, škola, jídlo, něco, něco, spát... Už se mi po vás začalo stýkat. Tak jsem s méně důležitými věcmi praštila, nechala je na pomyslné "hromadě k vyřízení" a šla si s vámi na chvíli popovídat. Na chvíli, co to melu. Vyhradila jsem si na vás skoro celý večer. V počítači jsem nalezla fotky ještě z prázdnin, které jste stále neviděli, dokonce jsem něco i nakreslila a vyrobila, takže se budete moci pokochat. Při zběžném probíhání netu jsem si všimla, že Autorský Klub bude zase přijímat členy- ti z vás, kdo mě navštěvují pravidelně, vědí, že stát se členkou AK je můj sen. Já jsem si samozřejmě řekla, že se tam nebudu přihlašovat, aniž bych vám něco nenapsala- no jak by to vypadalo?

A jak to se mnou momentálně vypadá? Nic moc se nezměnilo. Letos každý pátek chodím do tanečních, takže se domů vracím o půlnoci s bolavýma nohama. Přítele vidím sotva jednou za 14 dní, jelikož je na intru a některé víkendy nemá čas. Ve škole to tak nějak jde, až na matiku a fyziku, na kterou máme naši úžasnou paní třídní, která nedisponuje schopností nám srozumitelně vysvětlit látku- žije ve svém vlastním matfyzáckém světě, do kterého je nám přístup uzavřen.

Nedávno jsem se konečně přihlásila do dospělého oddělení v knihovně. To byste nevěřili, jak obtížná může taková obyčejná věc být. Chtěla jsem tam jít už v květnu, hned po narozeninách, jenže paní na dětském mi řekla, ať tam jdu až v červenci, že pak budu platit jenom za půl roku. V červenci mi bylo zase oznámeno, ať se nehlásím, neboť se bude knihovna celý srpen přestavovat. A v září mi bylo doporučeno, ať počkám do ledna. To už jsem se na rady paní knihovnice z dětského vybodla a šla se na dospělé přihlásit, ať se jí to líbí, nebo ne. Poté, co jsem tamější knihovnici dala občanku, jsem šla hledat předem vyhlídnuté knížky.
To by člověk nevěřil, jak těžké je najít tam nějakou knížku. Historické romány, odborná literatura, detektivky, sci-fi a ještě něco má své samostatné police, ostatní knížky jsou seřazeny podle příjmení autora. Méně půjčované knížky jsou "za závěsem", kam vám pro ně dojde knihovnice a ty skoro vůbec nepůjčované jsou ve sklepě, kam si musí vzít knihovnice klíče.
Jako blbec jsem tedy procházela police s knihami a něco hledala. Po půl hodině mi to nedalo a šla jsem se zeptat knihovnice- ta prošla znovu všechny police, pak zmizela za závěsem, následně vzala klíče od sklepa a když ani tam danou knížku nenašla, přišla mi oznámit, že se omlouvá, ale že ji asi někde ztratili. A tak jsem si z připraveného seznamu vybrala další knížku a znovu šla obcházet knihovnu. Poté, co jsem knížku nenalezla, jsem šla hledat jinou, neboť jsem se už nechtěla ptát té knihovnice. Poté, co jsem nenašla ani čtvrtou knížku, jsem se jí ale přeci jenom zeptat došla. Poté, co mi do ruky dala Mistra a Markétku, jsem poděkovala a s jednou jedinou půjčenou knížkou jsem odešla- po hodině a půl hledání.

Také jsem sekla s Projektem 365. Ne snad, že by mě nebavilo každý den zaznamenávat, co se dělo, důvod ukončení mého focení byl jiný. Jednotlivé všední dny si byly natolik podobné, že jsem po deseti dnech nevěděla, co dalšího fotit :/. Proto jsem projektu po 129 dnech nechala. Znovu začnu až tehdy, kdy začnou být jednotlivé dny trochu pestřejší....