Prosinec 2010

30. prosince 2010

31. prosince 2010 v 1:04 | Eluvies |  Den po dni
V pondělí jsem si vzpomněla, že nám N. slibovala, že se ZUŠkou pojedeme na výstavu Decadence Now! v Rudolfinu. Nakoukla jsem na webové stránky zmíněného Rudolfina a zjistila, že výstava trvá jen do této neděle. Tak jsem hned nakoukla do kalendáře a rozhodla se na výstavu vyrazit sama.

Vstala jsem něco po deváté, po jídle šla zjišťovat, v kolik pojedu. Z domu jsem se vyhrabala v 10:50 s tím, že mi v 11:11 pojede vlak. Pět minut mi trvalo obouvání. Při vzpomínce na pražské zledovatělé chodníky jsem totiž sáhla po steelkách, do kterých jsem se se nemohla nacpat, měla jsem totiž moc ponožek, takže jsem nakonec musela jedny sundat a obout se (pouze!)s punčochami a ponožkami. Ráno mě totiž cosi osvítilo a já se rozhodla vzít si pod džíny ještě punčochy, abych neumrzla.

Na nádraží jsem doběhla za čtvrt hodiny, úctyhodný to výkon, načež jsem zjistila, že zmíněný vlak má 55 minut zpoždění. naštěstí jel v 11:28 jiný, který neměl zpoždění žádné. Sehnala jsem místo v kupé, sedíc u okénka jsem pozorovala ubíhající krajinu, sluchátka v uších, abych nemusela poslouchat cukrující páreček sedící naproti. No, cukrující. Ona se rozčilovala, že on jí schoval sušenku.

Po vystoupení z vlaku jsem se vydala hledat metro. To bych nebyla já, abych samozřejmě nejdříve nevlezla do opačného směru, takže jsem musela zas zpátky po schodech nahoru a na druhou stranu- na hlaváku v té hale.

Když jsem dorazila Staroměstkou, po ukazatelích jsem vyšla ven a snadno našla Rudolfinum. Děkuju N., že jsem tam s ní už dvakrát byla, takže jsem bez problémů našla vchod.

Více k výstavě si můžete přečíst v minulém článku. Přiznám se, mrzí mě, že k tak fajn výstavě jsem napsala tak ubohý článek, ale on se ten původní smazala a já už na to neměla nervy. Výstava byla pěkná, něco se mi líbilo více, něco méně, ale určitě stojí za vidění. Oproti ostatním výstavám to byla vskutku změna.

Asi za hodinu jsem vyšla zpátky před Rudolfinum. Došla jsem k lavičkám u Vltavy, které jsou hned před budovou. Všechny byly zasněžené, nikdo na nich neseděl, opodál prodával nějaký chlap obrazy hradu. Chvíli jsem pozorovala ptáky, létající kolem, vyfotila si Mánesův most a nakonec si sedla na jednu z laviček. Seděla jsem na kraji, kde nebyl sníh, a vytáhla si svačinu z domova. Cizinci ve skupinkách pobíhali okolo, já se cpala chlebem se šunkou. Rozhodla jsem se totiž, že nebudu utrácet nehorázný prachy za nějakej fast food, kterého se stejně nenajím.

Po svačině jsem se rozhodla zapnout GPSku a vyzkoušet navigaci. Jo, vy vlastně ještě nevíte, že mi Ježíšek naježil GPSku. No, dozvíte se to v plánovaném článku ;).

Bohužel jsem kšku nenašla. Všude bylo hafo turistů. Chvíli jsem se, čumějíc do GPSky, motala dokola, až jsem nakonec přístroj vypnula a vytáhla mapu, kterou jsem si den předtím vytiskla na googlu. To už jsem ale nešla hledat kešku, nýbrž Red Raven. S čumákem zabořeným do mapy jsem se propletla uličkami plnými turistů, až jsem se dostala k obchodu, spokojená, že jsem ho našla. Došla jsem do prvního patra budovy a po chvíli rozmýšlení vešla dovnitř. Kdo to tu čte déle, ví, že jsem dost stydlivá, takže jsem se ke vstupu chvíli musela přemlouvat. Procházela jsem se obchodem, ačkoliv jsem stejně už měla vyhlédnuto, co si koupím. Celou dobu to viselo u stropu, zatímco já koukala na sukně a trička. Až když jsem si prohlížela šperky u kasy a prodavač se mě zeptal, co bych chtěla, jsem kníkla, že támhleten deštník (to taky ještě nevíte- nastydla jsem, takže jsem dvě rána po sobě vůbec nemluvila, proto ten kníkot). Kývl a podal mi krajkou potažený černý deštník. Vysolila jsem 450 korun a s deštníkem v ruce jsem šla pryč. Venku jsem oěpt zabořila čumák do mapy a vydala se zpátky k metru. Úspěšně jsem dorazila do Palladia. Byly asi tři hodiny, teta na školení končila až v pět. Zamířila jsem tedy do McDonalda pro latté. Jídlo jsem si dávat nechtěla, nebudu utrácet, ale kafe je kafe. Sedla jsme si ke stolu pro čtyři a půl hodiny jsem to latté pila, ehm tedy, četla jsem si Drákulu a jednou za pět minut si lokla. Poté jsem kompletně prošla knihkupectví, u Philipa Russela si ve slevě koupila obyč černý tričko za pár korun, když mi volala teta.

Venku mi chvíli trvalo, než jsem našla zastávku tramvaje, načež jsem zamířila na Strossmayerovo náměstí. Tam jsem se stavila ještě v obchůdku s korálky a pak na tetu počkala před KFC. A jelo se domů. Teta bude totiž slavit Silvestra s našima a tak jsme se dohodly, že mě vezme, abych neutrácela za vlak...

Zjistila jsem, že cestovat sama je fajn. Je to sice divný, kdyby se něco stalo, však víte, zlomim si nohu na ledu, někdo mě ukradne... Ale na nikoho se nemusíte ohlížet. Napadá mě jen jeden člověk, který by byl ochotný jít se mnou na Decadence Now! a pak do Red Ravenu. V. A ta je v Ostravě....

Decadence Now!

30. prosince 2010 v 23:20 | Eluvies |  Vzpomínám, vyprávím
Na výstavu v pražském Rudolfinu jsme původně měli jet se ZUŠkou. Nakonec se nic nekonalo, a když jsem zjistila, že výstava končí již tuto neděli, vydala jsem se do Prahy sama. Jelikož jsem v Rudolfinu již několikrát byla, nebyl problém ho najít, naštěstí.

Jako studentka jsem platila snížené vstupné, 90 korun. Je vstupence jsem dostala ještě brožurku, odložila si kabát v šatně a vydala se na výstavu.

Možná by bylo dobré na úvod napsat něco o výstavě, pokud by o tom někdo moc nevěděl. Decadence Now! Za hranicí krajnosti- výstava, která má ukázat současné dekadentní umění. Je tematicky rozdělena do pěti "krajností".

Krajnost sebe: Bolest
V prvním sálu se nachází autoportréty. Hned při vstupu vás "praští" "Černé zrcadlo" od Gottfrieda Helnweina. Mě osobně se tato část moc nelíbila, trochu mě zaujal skutečně šílený portrét u dveří do dalšího sálu, bohužel jsem zapomněla jméno autorky. Ten mě však zaujal spíše odlišností od těch ostatních portrétů.

Krajnost těla: Sex
V dalším sále mě čekala snad nejhorší ze všech částí. Fotografie Nobuyoshi Arakiho se mi vcelku líbily, ale na některá "díla" jsem skutečně jen zírala  a přemýšlela, co tím chtěl autor říci. Na lanech zavěšený kůň a vedle žena, držící jeho však vy víte co. Co?

Krajnost krásy: Pop
Prošla jsem zbytek druhého sálu a vešla do dalšího, který mě zaujal nejvíce. Na "Touhu po štěstí" od
Zhanga Penga
jsem se těšila asi nejvíce. Stála jsem u toho obrazu strašně dlouho a sledovala výraz té holčičky.

Krajnost mysli: Šílenství
Díla spojené s náboženstvím si už tolik nevybavuji, moc mě nezaujala. Vzpomínám si však na dvě fotky Sopor Aeternus, které pořídil Joachim Luetke. Přiznám se, když jsem na ně koukala, vůbec jsem si jméno postavy na fotce nevzpomněla, to až díky článkům, co jsem našla na jiných blozích, když jsem hledala jména autorů. Fotky docela překvapily, neboť se od ostatních opravdu lišily. 

Krajnost života: Smrt
V poslední části na vás atmosféra dýchne již při vstupu. Ve vitrínkách kovové lebky, u východu tři fotografie…

Zaujalo mě:
- již zmiňovaná Touha po štěstí od Zhanga Penga
- Pierre et Gilles a jeho Piják Absinthu, Černá Dahlia a (hned vedle pověšená)Nina Hagenová. V dalších sálech jsem od něho viděla ještě různé hochy (nějaká spojitost s náboženstvím, nepamatuji si přesně), ti se mi už moc nelíbili.
- Erwin Olaf a jeho Královská krev- konkérétně tři díla, visící vedle sebe. Sissi s pilníkem v prsou a její uhrančivý pohled…
- Jan Van Oost a jeho figuríny, občas až mimochodem vystavené. Zaujala mě černá postava (no jo, jistě)skrčená u schodů v jednom z menších sálů. Hodně lidí prošlo kolem a ani si jí nevšimlo. Druhá figurína již byla viditelnější- hezky pověšená před zraky všech.

Z posledního sálu jsem vyšla do obchodu se suvenýry, kde jssem neodolala a koupila si odznáček na tašku. Nedávno jsem na ní totiž odpárala cedulku navrchu a teď to bylo takové prázdné...

Abych to shrnula, výstavu doporučuji, občas sice budete kroutit hlavou, ale některá díla skutečně za vidění stojí. Pozor, čas na to ale máte už jen do této neděle ;).

Poznámka: fotka figuríny od J. Van Oosta pochází z tohoto blogu. Proto jsem dala do článku jen odkaz, já jsem na výstavě nefotila. Ostatní fotky lze nalézt na googlu při napsání jména autora do vyhledavače

Kladivo na čarodějnice

27. prosince 2010 v 20:07 | Eluvies |  Literatura
Václav Kaplický

Tuhle knížku jsem četla před pár týdny, až teď jsem se však dokopala k tomu, abych o ní něco napsala. Upozorňuji, že popis obsahu knihy je můj, proto ho prosím nekopírujte a hlavně nepřepisujte do čtenářských deníků!

KLADIVO NA ČARODĚJNICE
Celý příběh začíná v Šumperku, kde se děkan Lautner spolu s hospodyní Zuzanou dostavuje k Sattlerům, aby popřál hodně štěstí novomanželům, dceři barvíře Sattlera a stříbrníkovi Webrovi.
Ve stejné době Dorotě Groerové z Vernířovic přestává dojit kráva. Stará Davidka jí poradí, aby dala krávě sežrat svatou hostii. A tak Groerka poprosí žebračku Schuchovou, aby jí hostii přinesla. Když však žebračka vyplivne hostii do šátku, všimne si jí ministrant , který ji odvede jakožto podezřelou z čarodějnictví. K vyšetřování jejího činu je přivolán Boblig z Edelstadru. Ten se usadí v Losinách, kde odsoudí jakožto čarodějnice jak žebračku Schuchovou, tak i Dorotu Groerovou a starou Davidku. Všechny tři se po mučení přiznají, že za noci létávaly na Petrovy kameny na srazy čarodějnic. Stará Davidka po mučení umírá, zbylé dvě jsou upáleny.
Tím ale všechno teprve začíná. Boblig postupně posílá do arestu ženy, které obžalované při tortuře jmenovaly. Po nějaké době se Boblig stěhuje do Šumperka, kde v běsnění pokračuje. To se však nelíbí děkanu Lautnerovi. Nevěří, že by někdo ze Šumperka sloužil ďáblu, vždyť všechny zdejší lidi zná. Proto se sejde se svými přáteli, pláteníkem Peškem a barvířem Sattlerem a společně přemýšlejí, jak by Bobliga ze Šumperka dostali.
Brzy je do vězení odvedena první oběť- barvířova žena, Marie Sattlerová. Poté se děkan Lautner vypraví za biskupem Lichtensteinem, aby žádal o pomoc. Ten mu však nepomůže. Pár měsíců poté jsou do arestu posláni i barvíř Sattler s dcerou, a dokonce i Zuzana, děkanova hospodyně.
Jelikož Boblig děkana nesnáší, sbírá výpovědi obviněných, kteří při mučení jmenují právě i děkana Lautnera.
Za nějakou dobu zve děkan Winkler starého přítele, Lautnera, do Mohelnice. Hodný děkan v tom nevidí nic špatného a tak pozvání přijímá. V Mohelnici je však zatčen a odveden do vězení, jakožto obviněný z čarodějnictví.
Po pěti letech, strávených ve vězení, během kterých byli upáleni všichni jeho přátelé, včetně Zuzany Voglickové, se děkan Launer ze strachu před další torturou přiznává k činům, které nikdy nespáchal. Pár měsíců poté, 18. září 1685 je před zraky dvaceti tisíc lidí v Mohelnici upálen. Teprve poté biskupu Lichtensteinovi dochází, jakou udělal chybu.
O 8 let později se do Šumperka vrací bývalý soudce Hutter. Dozvídá se, že všichni jeho přátelé byli upáleni, stejně jako 45 osob ze Šumperka a 56 osob z Losin.
Když jsou Bobligovy podvodné procesy odhaleny, dotyčný se ztrácí neznámo kam...

"Mezi zvědavci to zašumělo, ale jen ti, co byli nejblíže, viděli, že u kůlu na hranici už nestojí živý člověk, nýbrž cosi, co se člověku jen podobá. Vlasy i vous bývalého děkana šumperského byly sežehnuty, jeho obličej připomínal starou podešev. Kat i jeho pacholci zaslechli jakési volání, slovům však nikdo nerozuměl.
Páni a dámy si mohli oči vykoukat, protože takové divadlo ještě nikdy neviděli, avšak vzadu, kde stáli prostí lidé, se ozýval pláč. Někdo tam vykřikl: "Svatý mučedník!"
Inkvizitor Boblig se zašklebil."
Kladivo na čarodějnice, Václav Kaplický, 2007, str. 325

Vae misero mihi! Běda mně, ubohému.

Můj názor:
Někdo mi jednou řekl, že tahle knížka je "hnusná". Mě se ale vskutku líbila. Poutavý, ač strašný příběh mě donutil číst stále dál. Ve dnech, kdy jsem knihu četla, jsem se k ní myšlenkami stále vracela. Poslední kapitoly této knihy mě dohnaly až k slzám, ačkoliv u knížek brečím málokdy (konkrétně si vzpomenu na dvě). Čtení ve mě podnítilo nutkání si o inkvizičních procesech zjistit více.
Knihu každému doporučuji, máme ji v povinné četbě k maturitě. Je zvláštní, jak poutavě někdo dokáže psát o pro někoho tak děsivých věcech...

Upozornění: pokud někde najdu okopírovaný obsah knihy (viz. výše), který jsem sama psala, nepřejte si mě!

PF 2011

24. prosince 2010 v 18:01 | Eluvies |  Kresby, malby
Tak jsem se letos konečně dostala k tomu, abych vymyslela nějaké nové PFko. I když, přiznám se, že jsem ho ryla asi půl hodiny před odchodem na výtvarku. Je tam několik chybiček. Kromě toho je to divně vyfocené, takže horší kvalita, ale co se dá dělat.

Tak tedy, krásné prožití vánočních svátků, hodně dárků, štěstí, pohody, lásky, nápadů, inspirace a pohodový vstup do nového roku ;).


Z lesa...

11. prosince 2010 v 22:34 | Eluvies |  Krajina
Všechno kolem je zapadlé sněhem, lidé chodí nabalení, ale i tak jim je zima. A já v počítači objevila fotky z prázdnin, které jste ještě neviděli. Tak jsem se rozhodla, že místo zasněžených fotek, ze kterých na vás bude koukat ta zima, co všude je, vám sem dám tři fotky z lesa, díky kterým si vzpomenete na teplo v létě. Tedy, alespoň doufám.

eluvies.blog.cz
Původně jsem nechtěla fotky upravovat, ale mě se takhle líbila víc, jsou tam o něco teplejší barvy, než byly původně.

Santa v Čechách

8. prosince 2010 v 22:26 | Eluvies |  Přemýšlím...
K Mikuláši jsem, stejně jako každý rok, dostala adventní kalendář. Když jsem se ale na ten letošní při rozbalování podívala, div jsem ho nezahodila. Ze zeleného křesílka se na mě culil Santa ve svém typickém červeném oblečku.

Když dnes skončila škola, jako vždycky se ta část třídy, co nechodí na obědy, nahrnula ke skříňkám. Věnovala jsem se zavazování bot, když jsem se, spíše jen náhodou, koukla směrem k jednomu spolužákovi, který si na hlavu nasazoval cosi červeného. Samozřejmě, Santova čepice.

Při cestě do Futura za účelem nakoupit vánoční dárky jsem na přechodu potkala rovněž červenou osůbku. Někdo v kompletním Santově obleku.

K Mikuláši jsem také dostala Toffifee. A kdo myslíte, že byl na krabičce? Samozřejmě, že zase ten červenej dědula.

A mě to již začíná dost slušně štvát. Žijeme v České republice, kde dárky vždycky nosil Ježíšek.

To se ale dle mého názoru jeví jako velký problém pro komerci. Ježíšek má totiž kromě toho, že nosí dárky, ještě jedno kouzlo- nikdo totiž skutečně neví, jak vypadá. Se Santou to máme jednoduché. V roce 1915 se červený obtloustlý dědula objevil v reklamě na nápoje společnosti White Rock. Korunu tomu nasadila Coca-Cola, když začala roku 1931 používat tuto podobu Santy v reklamě. A díky tomu si už dnes Santu nijak jinak nepředstaví. Prostě soby, cukroví, mléko, krb a červenej děda. Ale Ježíšek? Jak jste si jako malí představovali Ježíška?

Já si ho vždycky představovala jako takové světlo nebo kupu jisker. Možná to částečně ovlivnili rodiče. Asi v pěti letech jsem totiž tradičně vyšla ven od babičky, že už se tedy půjde nahoru k nám, když Ježíšek zvonil. A právě ve chvíli, kdy jsem vyšla ven, se za plotem objevilo pár jisker, načež jsem ohromeně vykřikla, že to byl určitě Ježíšek.

Někdo mi zase říkal, že si Ježíška vždycky představoval jako miminko. Pro jiné byl Ježíšek prostě jen kouzlo...

Vánoce jsou každý rok pro obchod důležitým obdobím. Čokoládové Mikuláše nám cpou již v polovině září, v listopadu nastupují rachejtle a v únoru máme v regálech zajíce. V obchodech hrají koledy, ve výlohách se třpytí ozdoby, v oknech blikají světélka. Na všem, od hrnečků po ubrousky, se objevují typičtí andělíčci- znáte toho andělíčka, jak má obličej podložený rukama? N. mi jednou vyprávěla, že pochází z obrazu nějaké madonky, že má tohoto andělíčka u nohou.

V Americe to mají jednoduché. Santa se vyskytuje na všem, od ponožek, přes tužky, až po talíře. V Čechách to je ale problém, protože jak dát všude Ježíška, když nikdo neví, jak vypadá? A tak se "rozhodlo", že se nám bude také cpát Santa, koho trápí, že tu nemá žádnou tradici, hlavně když si to "stádo" bude kupovat ubrousky s tímhle dědkem a my na tom vyděláme.

Už chápete, proč mám blbou náladu, jen co někde tohoto Otce Vánoc potkám?

Vyhýbám se povinnostem

8. prosince 2010 v 17:59 | Eluvies |  Den po dni
Znáte to, když víte, že něco musíte udělat, ale vůbec se vám do toho nechce, a tak děláte všechno ostatní, jen ne to, co máte? Přesně to se teď stává mě. Vím, že musím ještě dodělat asi tři eseje na angličtinu, návrh knihy na fotku, koupit dárky k Vánocům, vytvořit návrh na letošní PFko a do příštího pátku ho vyrýt do lina... Je toho spousty. A já už teď vím, že zase nebudu nic stíhat. Venku je zima, doma je zima, u mě v pokoji je vedro a já se nemůžu dohrabat k tomu, začít dělat to, co je potřeba. Ne, že bych nic nedělala. Dnes jsem asi hodinu a půl uklízela pokoj, srovnala jsem si věci na stole, přerovnala věci na nástěnce. Včera jsem si kreslila. Dělám spoustu věcí, díky kterým ty skutečné povinnosti odstrkuji do pozadí.

A už mě to začíná štvát.

Už bych se měla do něčeho donutit. Nejspíš to dopadne tak, že to všechno se píšu na papír a začnu dělat ty méně náročné (=ty, na které není potřeba tolik času)věci. Třeba si vytisknu kopie na dějepis a oskenuju věci na příští týden do nemocnice.

Už zase si tu stěžuju a přitom jsem chtěla psát o něčem úplně jiném.

Učitelka na hudebku se mě ptala, jestli, když jsem tak poctivě trénovala Rybovu mši, bych nechtěla zazpívat na koncertě nějakého sboru, kam by mě vzala s sebou. Juchů! Souhlasila jsem, aniž bych se třeba zeptala, který den že jo vlastně je. Bylo mi to v tu chvíli úplně jedno. Budu zpívat v sopránu, juch. V pondělí je zkouška, další pondělí koncert. Sice si kvůli tomu budu muset prohodit návštěvu nemocnice, ale myslím, že mi pacientka neuteče (to bylo hnusné, Eluvies).

eluvies.blog.cz
Včera jsem se po asi dvou týdnech opět dohrabala na fotku. Nic se tam kupodivu nezměnilo. Vlastně, je tam nějaká nová holka, kterou neznám/nepamatuju si jí.

Celý den jsem přemýšlela, co dát babičkám k Vánocům. N. to vyřešila za mě. Konečně totiž vytiskly ZUŠkové kalendáře na rok 2011, tentokrát s obrázky z výstavy linorytů, které se konala minulý rok, a na které jsem krom jiných vystavovala taky já. Jsem na titulce kalendáře a v červenci :). Na fotce máte onu titulku, možná si pamatujete, když jsem vám sem házela moje berušky (to je ten linoryt, co je na kalendáři).
Jedná se o první ze tří, co jsou ve článku, v červenci je pak ten třetí.

Takže si škrtám, dárky pro babičky vyřešeny :).

Jelikož jsem nějak neměla nic na práci, asi hodinu jsme si s N. povídali. Moje učitelka je totiž úžasný člověk. Je zvláštní, že ještě existuje v tomhle světě plném moderních věcí a komerce někdo, kdo jim tak dobře odolává. Má malého syna, jehož oblíbeným filmem je Upír Nosferatu, a o lidech, kteří chtějí prosadit knihovnu bez knih, prohlásil "oni snad mají místo hlavy pr*el", načež to prý doplnil úžasným obrázkem, na kterém byl právě takovýto člověk. S N. jsme probraly právě knihovny bez knih, kterým brzy věnuji samostatný článek. Zabrousily jsme do politiky, načež jsme diskutovaly nad tím, jak nám všude předhazují santu. Pak jsme chvíli litovali toho stáda lidí, kteří přijmou vše, co se jim přehodí, až jsme skončily u knih. N. má strašnou spoustu knih, prý něco mezi 1200 a 1600 svazky. Vždycky se se synem a mužem smějí, když jim na zámku říkají, že tam mají tisíc svazků, neboť oni jich mají doma víc. Dala mi tip na několik dobrých autorů, načež jsem jí obeznámila s mým seznamem knih, které si chci pořídit. Slíbila mi, že když je v nějakém antikvariátu uvidí, dá mi vědět...

Krabičky

7. prosince 2010 v 23:28 | Eluvies |  Kresby, malby
Při dnešním úklidu pokoje mi pohled padl na dvě krabice od bot, které ležely u skříně. Napadlo mě, že bych si je mohla nakreslit...nakonec jsem je velmi zjednodušila, takže to jsou spíše takové dva kvádry na sobě.
Doba práce: kolem 40 minut
Formát: A4
Celkové hodnocení: Kresleno ne příliš pečlivě, bráno čistě pro trénink. Nezdá se mi to tak děsné, mohla jsem se víc snažit u stínování. Horní krabička mi přijde lehce ve vzduchu

eluvies.blog.cz

Kniha, která ovlivnila můj život

7. prosince 2010 v 0:08 | Eluvies |  Přemýšlím...
Původně jsem chtěla jít spát, ale vzpomněla jsem si, že je dnes pondělí a tím pádem končí téma týdne. Vlastně jsem ani nevěděla, o čem budu psát, ale nakonec jsem to vymyslela. Budu psát o knihách, o kterých asi psalo hodně lidí, ale pochybuji, že by se jich našlo tolik, kteří by k nim měli až takový vztah, jako já...

Co Eluvies poslouchala v listopadu

3. prosince 2010 v 23:39 | Eluvies |  Hudba
Přemýšlela jsem, čím bych oživila tuto rubriku, až mě to napadlo. Lze se s tím setkat často, ale co. Takové měsíční shrnutí nejoblíbenějších či nově objevených písniček, o které bych se s vámi ráda podělila.

Tak tedy začneme. Nebudu to dávat po jednotlivých místech, protože tohle nelze seřadit...

Eluveitie- Calling the rain
Moje nejoblíbenější skupina, kterou poslouchám při každé náladě a líbí se mi od ní každá písnička. Tahle ale momentálně vede. Vždycky u ní mám chuť začít tancovat. Nedávno jsem šla domů, sluchátka v uších, když přišla na řadu tahle písnička. Byl večer, stmívalo se a já byla už u nás před barákem, v typicky liduprázdné ulici... tak mi to nedalo a začala jsem tancovat :D. Jen doufám, že mě nikdo neviděl (třeba sousedka, jejíž oblíbenou zábavou je koukat přes záclonu z okna).

Zátiší

3. prosince 2010 v 21:45 | Eluvies |  Kresby, malby
Po dlouhé době jsem nakreslila něco, co se mi líbí. V ZUŠce jsem šla dobrovolně ke stojanu, před sebe jsem si dala krabičku a džbán a kreslila. V reálu to vypadá líp, můj foťáček to tak dobře nevyfotí :/...
Doba práce: hodina a půl?
Celkové hodnocení: džbán se mi moc nepovedl, je nějaký křivý, a vystínovat jsem ho mohla také lépe. Krabička se mi ale líbí :)

eluvies.blog.cz

Tak mě tady máte

2. prosince 2010 v 23:32 | Eluvies |  Den po dni
Včerejšek byl úžasný den. Ráno jsem byla na očkování, povedl se mi test z chemie a dokonce jsem si napsala dobrovolný test z dějáku. Učitel nám ukázal deset otázek a řekl, že kdo zná odpovědi alespoň na devět, ať si jde napsat test. Tak jsem šla, známku vylepšit potřebuju...
Odpoledne jsem jela za s K. za jejím klukem a P. do Čáslavi. Šli jsme společně do čajky a pak jsme zase jely domů, zatímco se kluci vrátili na intr. Teď jsem v čajce nějak podezřele často, asi se budu příští měsíc vodnici vyhýbat.

Dneska jsem dostala svou letos první jedničku z fyziky :). Ještě jednu a bude mi na vysvědčení vycházet dvojka. Odpoledne jsme byly s E. nakupovat vánoční dárky. Koupila jsem V. dvoje naušnice, k Vánocům a narozeninám, když má v sobotu přijet. Kromě toho jsem si koupila knížku a dvoje punčochy, z nichž půjdu jedny zítra vrátit, neboť jsem doma zjistila, že maj na kotníku nějakej zip :/.

Zítra se (opět)chystám do čajky, tentokrát s Ř. a E. S nima je to stejně vždycky nejlepší, každá říkáme, co chceme, aniž bychom se koukaly, kdo všechno to uslyší...

Dneska jsem se opět pohádala s mamkou. Včera jsem jí totiž řekla, že mi V. v sobotu na hlavě nabarví proužek vlasů na černo/hnědo (ještě se uvidí). Mamka začala vyšilovat, ať si proboha do konce tanečních nebarvím nic na hlavě, pak ať si dělám, co chci. Dnes jsem jí oznámila, že mám v plánu za nějaký ten měsíc obarvit celou hlavu, pravděpodobně na hnědo, případně černo. Na to mamka reagovala dalším řevem, jakože co si myslím, že si to budu muset pořád dobarvovat, zničím si vlasy, ona to platit nebude, atd. Nemohu jí vysvětlit, že mě už ty blond vlasy prostě štvou. Chtěla bych zkusit něco nového a je mi jedno, že to budu muset dobarvovat....

Omlouvám se, že můj první článek jakožto oficiální členky AK je taková slátanina, ale já se dneska na nic jiného asi nevzmůžu. Tak alespoň, abych to nějak ukončila... po dlouhém čekání jsem se dostala do AK :)... Mám z toho strašnou radost, budu se snažit častěji psát "inteligentní" články a ne jen tyhle "výžblepty", aby bylo co číst...atd...