Únor 2011

Co Eluvies poslouchala v lednu

6. února 2011 v 22:00 | Eluvies |  Hudba
Na konci ledna jsem si založila profil na last.fm, takže se mi bude lépe sledovat, co jsem poslouchala :). Teď ale k ukázkám... Co na to tak koukám, tento měsíc byl dosti šílený

The Crüxshadows- Marilyn, My Bitterness
Trochu neobvyklé, jelikož nemám příliš ráda nic, v čem se míchá elektronika a tak. Ale The Crüxshadows mám ráda- ale přiznám se, některé písničky přepínám, protože jsou na mě "už moc". Při psaní úkolu na zeměpis jsem si tři cédéčka, co mám v počítači, pouštěla stále dokola. A některé z těch písniček jsem si oblíbila, takže je poslouchám stále.
Marilyn my bitterness
I've fallen to a stranger nightmare
Marilyn, oh Marilyn
I cannot... find my way
Refrén jsem si několik dní stále zpívala ve škole, až jsem si tu písničku dala do mobilu

3. týden

5. února 2011 v 22:21 | Eluvies |  Projekt 365-2011
Konečně jsem se dostala k tomu, abych přendala fotky z foťáku do počítače, takže bych v následujícím týdnu měla zveřejnit zbývající fotky k projektu...

17
Pondělí 17. 1. 2011: Venku se udělala úžasná mlha. Musela jsem jít fotit- tentokrát však sebe. Jednu z fotek si můžete prohlédnout v minulém článku ;)

Jak jsem vlastně dopadla s vysvědčením?

4. února 2011 v 12:54 | Eluvies |  Den po dni
Od toho dne uběhlo již pár dní, všechno se už vcelku uklidnilo a mě došlo, že jsem vám vůbec neřekla, jak mé pololetní hodnocení vlastně vypadalo.

O všech známkách jsem věděla předem, takže se žádná překvapení nekonala.

Ráno jsem napochodovala do třídy jakoby nic. Vlastně se nic zvláštního dít nemělo. Zatímco ostatní měli v tento důležitý den o pár hodin méně či alespoň hodinu třídnickou, my jsme měli všech sedm hodin s tím, že si vysvědčení rozdáme o fyzice. A tak o čtvrté hodině třídní přišla do třídy, spočítali jsme si pár příkladů, načež řekla, že už by teda asi měla rozdat to, na co všichni tak čekáme. Následoval proslov, jak máme nejvíce zameškaných hodin- některé třídy jsou na tom podobně, ale ony mají o čtyři studenty více. Poté nám učitelka jako správná matikářka zprůměrovala výsledky- třídní průměr byl 2,1 (což mě velmi potěšilo, protože můžu říci, že jsem lepší, než je třídní průměr). Následovalo hodnocení jednotlivých předmětů. Nejhůře jsme dopadli u fyziky (snad 2,7)- to jsme okomentovali smíchem, protože se to dalo čekat, když nám naše třídní nic nevysvětlí. Na druhém místě se umístil nečekaně zeměpis (2,6)- ono to asi nebude na straně studentů, když minulý rok bylo s tou samou učitelkou všechno v pohodě. Dále byla matematika, chemie, biologie, dějepis... Nejlépe dopadla hudebka, kdy dostali všichni jedničky- na což výtvarkáři reagovali bučením, neboť oni čisté jedničky neměli ani náhodou. Vyznamenání mělo sedm lidí. Poté si pro nás učitelka připravila překvápko. Sestavila TOP 10 nejlepších studentů z naší třídy. Opravdu velmi povzbudivé pro ty, co se neumístili :D.

Po chvíli rudnutí, nadechování a několika ustaraných pohledech začala třídní (konečně)rozdávat vysvědčení. Já si to svoje vzala, jako by se nic nedělo, všechno jsem čekala a neměla jsem důvod se na třídní usmívat, když ani neví, jak se jmenuji (i když, v tu chvíli to nejspíš věděla, když měla moje jméno na papíře před sebou).

Po dalších třech vyučovacích hodinách jsem šla domů. Rodičům jsem podala poskládaný výpis a čekala řev. Kupodivu se nekonal. Taťka čekal čtyřku, kterou jsem neměla- ani mít neměla; jen jsem se při zmínce o vysvědčení vždy tvářila katastrofálně, aby taťka čekal horší známky, než dostanu. Mamka řekla, že je to vcelku dobré (taťkův nechápající výraz), ať si zkusím něco opravit, třeba ruštinu, v níž podle ní na jedničku mám (kdyby tušila, že mi hrozila trojka, které jsem se vyhnula jen díky o přestávce nacvičenému rozhovoru se spolužákem a taky několika úsměvům na učitele- výhoda být oblíbená u ruštináře).

A jak jsem tedy dopadla? (začne na stole hledat ten papír, aby mohla opsat známky)

Český jazyk- výborný
Anglický jazyk- chvalitebný
Ruský jazyk- chvalitebný
Základy společenských věd- výborný
Dějepis- chvalitebný
Zeměpis- dobrý
Matematika- dobrý
Fyzika- dobrý
Chemie- dobrý
Biologie- chvalitebný
Informatika- výborný
Hudební výchova- výborný
Tělesná výchova- výborný

Popravdě? Nejsem spokojená, v žádném případě. Anglický jazyk mohl být na jedničku, průměr mi uletěl jen o 0,1. Zeměpisářka mě naštvala, protože všem dávala možnost opravného testu a mě ji nedala. Ale musím se pochválit za dějepis- kvůli pětce z testu mi ve čtvrtletí vycházela čtyřka a to jsem pak jedničkami parádně vytáhla. Ale příští pololetí chci mít jedničku.

Nejsem spokojená, ale abych to shrnula, mohlo to být horší, něco mi ulítlo, ale co nadělám, je to jenom papír, stejně se mi hodnocení známkami nelíbí, radši bych si přečetla slovní hodnocení.

A trochu optimismu na konec. Na konci roku bych potřebovala/chtěla mít vyznamenání...pauza, abyste se mohli zasmát... Pak by naši totiž třeba lépe rozdejchali plánované obarvení vlasů. Mamka totiž říká, že si vlasy obarvím až v osmnácti a ještě kdoví jestli. A taky bych ze sebe pak měla dobrý pocit, že přeci jenom nebudu tak blbá, jak si o sobě myslím. A možná bych pak uvěřila, že ti lékaři, kteří rodičům v mém batolecím věku říkali, že budu nadprůměrně inteligentní, nebyli nalití.

S deštníkem...

3. února 2011 v 15:31 | Eluvies |  Lidé
Jednou jsem vám slibovala, že vám sem dám fotky s focení s E. To se bohužel prozatím nekonalo. Nedávno ale byla venku děsná mlha, mě to nedalo a poprosila jsem taťku, aby mě vyfotil, protože tak ideální počasí pro plánovanou fotku není často.
Fotka se nakonec vcelku povedla, možná lehce mázlá, ale nemohu chtít zázraky :D
Na fotce deštník, o kterém jsem básnila v některém z minulých článků.

eluvies.blog.cz

Zabíjeli je přímo před mýma očima

1. února 2011 v 22:05 | Eluvies |  Přemýšlím...
Když jsem se dnes ráno vzbudila, zjistila jsem, že venku v noci sněžilo. Stromy byly lehce namrzlé a jelikož jsem měla ještě trochu času, rozhodla jsem se je vyfotit. To jsem však nevěděla, co všechno se ještě stane...
eluvies.blog.cz
Po skončení výuky jsem si jako obvykle dala sluchátka do uší a vydala se domů. Neslyšíce žádné zvuky z okolí jsem šla klidně dál ulicí.

Kdo to tu čte pravidelně, ví, že bydlím na kraji města a mám krásný výhled na park (v dnešní době už spíše džungli, kterou si některá **** zaměňují se skládkou)- tento výhled si také ráda pochvaluji a ještě raději ho fotím.

Jakmile jsem už byla v části ulice, kde začíná "park", zastavila jsem se. Asi minutu jsem ochromeně stála na silnici, dokud mě nevyrušili lidé, kteří procházeli okolo. Pomalu jsem si vyndala sluchátka z uší.

Ihned mě uhodil zvuk motorové pily. Zamrkala jsem a pomalu, stále čučíc do "parku" jsem šla k domu. Před ním, na místě, kde obvykle parkuje pár aut, stál kontejner. A za ním, v těch troskách pobíhala banda dělníků s motorovými pilami v ruce.

A zabíjeli všechny ty stromy přímo před mýma očima. Tedy, ne všechny, jen ty s určitým průměrem, pro ty větší si přijedou až jindy.

Park. Ten park, kde se ještě můj taťka proháněl jako malý na tříkolce. Ten park, kde jsem jako malá stavěla s klukama bunkry. Ten park, kde jsme pohřbívali králíčky, kteří umřeli na různé králičí nemoci. Ten park, kudy jsem každé pondělí chodila do nemocnice, jelikož jsem měla ráda to okolí, ty stromy, přestože se sem tam povalovaly odpadky. Ten park, kam jsem jako malá chodila na "bobříka odvahy", kdy taťka někam položil třeba klacek a já pro něj musela v noci jít.

Ten park teď likvidovali, protože nějakej ***** celé to místo koupil, aby zde mohl stavět.

Stála jsem před domem, čelem k parku, se slzami v očích. Dělníci na mě čuměli, jako co to tam dělám, ale mě to bylo jedno. Oni zabíjeli to, co jsem na tomhle místě milovala.

Vždycky jsem říkala, jak jsem ráda, že žiji na okraji města. Člověk mohl v plavkách běhat po zahradě, aniž by ho někdo očumoval. Mohl se opalovat na zahradě, aniž by ho kdokoliv opět očumoval. Tim mohl vesele pobíhat před domem, zatímco já si fotila park. Každému bylo jedno, že mám otevřené okno a pouštím si hudbu, že tancuji, hraji si se psem a čtu si na zahradě. Několikrát za den tudy prošli lidé do garáží, co jsou hned vedle, ale těm to bylo nějak jedno. Ti jen přijeli a odešli, nebo přišli a odjeli.

Spíše mi přišlo, že jsme taková vesnice za městem. Ačkoliv kousek od nás byla okresní nemocnice, stejně okolí našeho domu žilo svým životem. Téměř sem nedoléhal městský rozhlas. Máme zahradu, slepice, králíky, občas prase. A před domem stromy, díky kterým nevidíme na nemocnici a neslyšíme hlavní silnici.

A to všechno bude teď pryč. Už nebudu žít na kraji města, už nebudu milovat výhled z okna, protože zde vyroste nějaká zas*aná budova či něco podobně důležitého. A jestli ta důležitost bude mít více než dvě patra, budou mi lidé moci čumět až do pokojíčku.

Asi po deseti minutách jsem konečně zamířila domů. "Tati, co to tu dělaj?" "Někdo to tu koupil, prý to vykácej." "Co mám dělat, tati? Pomůže, když se půjdu k některému z těch stromů přivázat nebo si někam lehnu?" "Ne, je to soukromé, nepomůže." Teprve teď jsem začala opravdu brečet. Šla jsem do pokoje, dívala se na zbytky parku, vnímala tu atmosféru a brečela. Ty stromy spaly, vždyť je ještě zima. A najednou je někdo zabil.

Vždy jsme děkovali prababičce, že koupila parcelu na vážně krásném místě. Ten klid kolem. Teď už vím, že to tu takové za chvíli nebude. Že se odtud jednou ráda odstěhuju...