Prosinec 2011

Ano, stále jsem tu...

14. prosince 2011 v 22:14 | Eluvies |  Den po dni
Pohled do kalendáře mi začíná způsobovat čím dál tím větší nevolnost. Nejenom, že za deset dní jsou Vánoce a já ještě nekoupila jediný dárek, ale také je to už strašně dlouho, co jsem sem naposled něco napsala.
Nebojte, nezapomněla jsem na vás, každý den si říkám, že sem musím něco napsat, ale ve chvíli, kdy usednu k počítači, najednou není čas, chuť, nápad... Popravdě si na to většinou vzpomenu ve chvíli, kdy počítač vypnu, nebo když si lehnu do postele.
Dnes jsem si ale řekla "dost" a rozhodla se, že se vám konečně ozvu.
Od mého posledního článku nastalo v mém životě mnoho změn. Musím říci, že některé z nich jsou dost zásadní, o některých se určitě zmíním v příštím článku. Žádná ze změn není naštěstí nijak špatná, naopak jsem tento měsíc opravdu šťastná. Přiznám se, že mi už hodně dlouho nebylo tak dobře, jako mi je nyní.
Až na čas, kterého ubývá. Poslední dny si téměř nestíhám sednout k počítači (což není žádná tragédie, ale je to velmi nezvyklé). Naštěstí to není kvůli hromadě práce, ale spíše kvůli tomu, že jsem teď hodně venku. Ne snad, že by tu ta hromada práce nebyla. Je tu, velká, hrozivá a stále se zvětšující...
Nemám ráda takovéto články po dlouhé době, budu se vážně snažit psát sem častěji, abych toto už nikdy dělat nemusela. Je toho tolik, co bych chtěla napsat, že se ztrácím, přeskakuji od jedné věci k druhé... Doufám, že mi tu občasnou nesrozumitelnost budete u tohoto článku tolerovat.
Proč ale psát o všem, co se poslední dobou stalo, ono se k tomu postupně stejně dostanu. Raději se zmíním o aktuálních věcech.

Dnešek by divný. Oproti posledním dním, kdy jsem byla stále venku, byl podivně nudný. Škola byla neobvyklá. První hodinu jsme psali z matematiky a já šla do školy s tím, že aktuální látku vůbec nechápu. Naštěstí se učitelka koukala stále do počítače, takže jsem celý test opsala od kamarádky, sedící za mnou. O dvě hodiny později mi tak veselo nebylo, neboť jsem byla nehlášeně zkoušná z fyziky. Měla jsem se to učit, věděla jsem, že hrozí, že půjdu k tabuli. Ve chvíli, kdy učitelka vešla do třídy, jsem věděla, že dnes je řada na mě, takže mě ani nepřekvapilo, když skutečně vyslovila mé jméno. Znáte takové ty okamžiky, kdy prostě víte, že vás učitel vyvolá? Dostala jsem za čtyři, což mě sice mrzí, ale měla jsem se učit... Následoval test z chemie. Od začátku roku se chemii snažím učit a vždy dostanu z testu za 3. Tentokrát jsem to vzdala a napsala si tahák - a hádejte co, kromě tří rovnic tam mám všechno.
Po příchodu domů jsem neměla co dělat, Petr (info: od soboty jsem zadaná, juchajdá!) neměl dnes čas kvůli bratrově oslavě narozenin, takže jsem si po delší době šla odpoledne lehnout. Vzbudila jsem se za hodinu a půl a samozřejmě si nadávala, že jsem se mohla místo spaní učit. Proto jsem si alespoň napsala úkoly na ruštinu a vyrazila na kroužek angličtiny. Celou hodinu jsme mluvili, takže jsem měla po příchodu domů velmi dobrou náladu. Povídala jsem si s taťkou, dokud mi náladu nezkazila matka, která se vrátila domů z práce a samozřejmě měla hned nějaké připomínky...
A teď? Už dvě hodiny sedím u počítače, říkám si, že se musím jít učit a na literaturu, ze které zítra píšeme, jsem se ještě ani nepodívala.

Už budu muset jít, podle nového rodičovského pravidla (eh) mám mít v deset vyplnutý počítač a já jako obvykle přetahuji...